KONEC POUTĚ.

Už nemám víc... Co měl jsem, vše jsem dal,

víc nemám, Bože, na Tvé pokynutí

leč trochu slz, jež věčný budí žal,

a zbylý dech, jenž srdce k tepu nutí.

Vždy byl jsem chud – a jenom ve svých snech

jsem choval to, co srdci bylo zlatem,

ty naděje, co stihnu po letech,

a onen cit, jenž háral v srdci vzňatém.

Kdys měl jsem domov... Jako lidem všem

též mně se stal jen stínem minulosti,

však nový chtěl jsem najít v srdci Tvém

a o něm snil, že plno štěstí hostí.

A za tu naděj lásku svou i krev,

ó vše jsem dal, co osud dal mi k žití,

své písně žár i hrdosti své hněv,

své touhy hvězdu, citů vlnobití.

Vždy byl jsem chud... Dnes už mne schvátil žal

a jako žebrák ležím u prahu Ti –

mám už jen pláč, jejž věčný budí žal,

a zbylý dech, jenž srdce k tepu nutí.

Tak ležím zde. Bůh smiluje se snad,

na vdovin groš se ráčí rozpomníti, –

vždy byl jsem chud – však snažil jsem se dát,

co mohl jsem, vše, co jsem měl v svém žití.