KONEC POUTI.

Údolím šli jsme stínu, strast s námi,

však v dáli blýská světlo, zrak mámí;

my šli jsme, psoty dravé hřměl příval,

a v srdci divně tklivý hlas zpíval:

„Ať bolest tiše jen dříme –

my se již nevrátíme.“

Tak sladce, slavně bylo pak v duši,

když osud štěstí kruší, ať kruší!

Co z toho, jestli dojdem kdy cíle?

Ta jedna nad vše věky nám chvíle:

„Mlč, srdce, bolest ať dříme,

my se již nevrátíme.“