Konec prvé knihy.

Zavolala poušť mlhavá, stinná,

ruce jsem rozpjal a za ní jsem šel,

pod nohou úpěla spoutaná vina,

volala poušť – já rozuměl.

A jak vina pálila v bosé mě nohy,

člověk jsem maličký proklínal bohy,

rouhavou písní ret se chvěl.

Čtenáři rozumný, omluvu vem,

ctím spokojenost tvou i klid,

barbarskou písní mou vinna je zem

a pravlast má, pustina, za níž jsem lít’.

Vašíček umřel, básník to řekl,

před čtenářem na konec čepičku smekl

a teď může jít.

Vašíček Nejlův umřel mi ve mně,

zavál ho písek – teď pustinou dál!

Jen jeho výkřiky, vztyčené témě,

co proklel, co žil, co miloval,

v bělavých kostech tu přede mnou leží

a šakal život ztad nasycen běží;

kosti ty, čtenáři, jsem ti dal.

Čtenáři rozumný, kosti ty ber

na světle slunce, ne v měsíční noci,

sic oživne skrytý v nich Lucifer

s negace drásavou mocí.

Chtěj humor, ne slzy, svůj žurnál zas vem,

chtěj spokojeně, tiše žít,

barbarskou písní mou vinna je zem,

volala poušť, já musil, já lít’.

Vašíček umřel, básník to řekl,

před čtenářem na konec čepičku smekl

a teď může ctihodně jít.