KONEC ROMÁNKU.

Den v dubnu, mrazné odpoledne,

ač slunce svítí. Šla do toho parku,

kde scházeli se. On tu ještě nebyl.

Šla pěšinami, chladný vítr rval jí

i plášť i vlasy. Přišel, omlouval se,

měl v očích jakous neznámou jí záři

a z duše jeho cizota k ní vála.

Hovořil spěšně, časem chytla pohled

a cítila, jak chladně znamená si,

že její líc je zažloutlá a vpadlá.

A mluvil v pracně nastavených větách

o lidech, věcech lhostejných a cizích,

o příhodách, jež zatím seběhly se,

v té době dlouhé, kdy se neviděli.

A ona cítila, že mluví toto,

by zakryl jakés ono. Zasteskla si,

by vůbec také něco promluvila,

na chladný den a na studený vítr. –

Chodili chvíli. Pohled jeho těkal

kams v neznámo, kams v dál a do minula.

Jí chvěly se úst koutky, nejraději

by zaplakala. Mimochodem

o řadě příštích odpůldní se zmínil,

že nutné věci brání mu, by přišel.

Nic neřekla, jen plášť přitáhla těsněj.

Pak zaměřila k štaci městské dráhy,

že půjde domů. Řek jí starostlivě,

by šetřila se. V odpověď mu dala

zmučený pohled, chladný dotyk prstů

a odjížděla. V duši řeklo cosi:

a to je konec. – Ještě zachytila

zářivý pohled jeho – ne jí platil,

leč tomu, že už odjíždí, že nastal

čas svobody a konec. –