Konec románu.

Tož v posled ruky stisknutí,

pak pohled jeden, plný bolu,

a v srdci bouřné vzplanutí –

víc nemáme se znáti spolu!

Tak krásnou, plnou mladosti

ji ztrácím – snad to nebe chtělo!

Víc nepolíbím s vroucností

ty smavé rty, to bledé čelo.

Buď s bohem! Víc se nevrátí

již lásky první chvíle sladké!

Chtěl srdce bych si vyrvati

a zapomenout v době krátké.

Co činit mám – zda o ní snít,

mám cestou trnů stoupat k slávě?

Ne, do dlaní chci čelo skrýt

a plakat, plakat usedavě.