KONEC ROMÁNU.

Tak hleďte, jak vám život nese

klid aspoň, štěstí největší.

Už mužem starým necháte se

i bít i líbat bez řečí.

Teď starosti a děti máte,

a hlas váš všude burácí

a služky dřív než o půl páté

budíte denně ku práci.

Tak stavení dřív vámi kleté

teď sama ještě střežíte,

i manželovu dýmku cpete

a denně při něm ležíte.

Už zvykla jste i jeho pleši,

už ničí zrak vás nemámí,

s ním život vám už není těžší,

než nebožce byl před vámi.

Když nebyla jste ještě selkou,

jen děvčetem, jejž kdos měl rád,

kdo byl by řekl před veselkou,

jak bude s vámi jedenkrát!

Já znal jsem vás i vaše drama

i to, co dostala jste ran,

když za milým jste prchla sama

a otec kop' vás rozhněván.

Když smýkal vámi o podlahu,

a vy jste přece řekla „ne“,

co obraz plný měkkých tahů

vám plnil srdce uštvané.

Vím, vdovci v tvář jste plivla málem

a pozdvihla svou dětskou pěst –

však byla jste jen kapitálem,

jenž úroky měl otci nést.

Váš otec tenkrát byl mu dlužen

a za všechno mu slíbil vás.

A oba byli zvykli u žen

psí poslušnost jen najít v ráz.

Leč vy jste srdce jinam dala,

vy, hezká jako poupátko,

jste vdovcem z duše pohrdala –

leč svatba byla za krátko.

Já ještě vím, jak v oné chvíli

utéci ještě z domu chtíc

jste s hlavy strhla závoj bílý

a ženichu jste plivla vstříc.

Já ještě vím, jak plná záře

v svatebním šatě, ve věnci

jste chtěla ještě od oltáře

utéci k svému milenci.

Já ještě vím, jak potom doma

jste zavřela se, vdána už,

když přišla chvíle povědomá

a s ní k vám jít chtěl šťastný muž.

Já ještě vím – však bavila se

tím dlouho tenkrát celá ves –

jak vyběhla jste dveřmi zase,

když oknem k vám v noc první lez'.

...To dávno teď, váš milý kdesi

zapadl zatím na vojně

a vy – vy s mužem zvykáte si,

i dětí máte přehojně.

Jste zdráva, ještě plná síly

i muž je spíše s vámi mlád –

nuž hleďte, proč ten závoj bílý

jste s hlavy strhla jedenkrát!

Já nevím, možná, když jste sama...

však ne, jste přece moudrou už,

snem dětským bylo vaše drama –

a viďte, on je hodný muž?

A srdce – však je každý nese,

byť někdy hlavě nesvědčí –

vy mužem už teď necháte se

i bít i líbat bez řečí.

I on teď vámi o podlahu

začasté smýká, je to žel –

však obraz plný měkkých tahů

vám dávno v srdci odumřel...

Tak lásce jeho přivykáte,

i opilý když burácí –

a vy, vy dále o půl páté

budíte služky ku práci...