KONEC ROMÁNU

Jde, potácí se... Ještě dnes? Ne... Zítra...

Až zítra... Jak by srdce rval mu z nitra

ten okamžik, v němž ještě cítí

a myslí, doufá, neustává žíti.

Zbraň křečovitě na prsou svých svírá...

Park je tu stinný, Prahy ruch tu zmírá;

zde může klidně života se zbavit. –

Co mladá žena bude se kdes bavit

a utráceti zbytek jeho jmění,

jej skolí jedné rány zahučení...

A večer sladký v cloně par se stmívá

a s ním i ruch... Kdos jdoucí sloku zpívá,

již chansonetta kdesi pěla včera...

V ten večer sladký ulice, hle, šerá

již plane světly, stromů řad ji stíní...

Blesk lamp se schovává do výkladních skříní

a po chodnících vrhá světlo matné. –

Zahučel vír a kroky zněly chvatné,

dám zástupy a pánů vracely se

z vycházek večerních, neb noc již tmí se

a v parcích smutno, zahradách a sadech.

Vzduch měl tak letní, vlažný vonný nádech.

Byl červen již... Jen vozy dole hřmely,

v křik vozků zdlouhavý a omrzelý,

ruch tramvají, houpavých faetonů

se mísil v hudbu podvečerních zvonů. –

On neslyšel, zrak upřený měl k zemi...

Bol nevýslovný podivný a němý

mu k srdci sáh’, on nedovedl říci,

byl smrti předtuchou, výčitkou hřmící.

On celou propast v dnešní noci vysnil,

jej život mučil, hnusil se, jej tísnil,

i rodina i láska, klid i štěstí

i blaho dětí; zřel, jak na rozcestí

všech svízelů teď stanul příliš záhy.

Jen prvé ženy obraz, příliš drahý

zas k duši jeho znenáhla se chýlil. –

Zřel kterak zemřela... A čas jak pílil

po její smrti; z koutů prázdno kývá. –

On cítil, bez ženy jak trudno bývá,

jak sám on trpí a jak děti hynou. –

Jsou jizby prázdné a dny trapně plynou;

pak zapomeneš, když tu přijde tíseň,

jak zníval hlas i její píseň

při kolébce, ba zapomínáš lásku

i její krok i starostlivou vrásku

nad obočím, i její stálou píli,

i dlaň, jez v šťastné tiskla tebe chvíli. –

Jak vzpomínka každá srdce raní.

Vše schováno, co upomíná na ni,

začaté šití, šperky... Žádná nejde změna,

hluboké ticho, stejná práce denní

a pozvolné pak na vše zapomnění,

zvyk odloučení, ač se zvyká ztěžka.

Z počátku často u hrobu se mešká;

ty k hřbitovu jdeš v podjesenní kráse,

své vzbouzíš vzpomínky a v bludném hlase

letících ptáků cítíš bol svůj zníti –

a v šumu trav; zvuk hodin slyšíš bíti,

a vše tě dojme nad hrobem tvé ženy. –

Však rozruch ten jen chvíli pochopený,

pak zase zapomínáš v nepokoji,

rok jeden bolest, i tu ztrátu zhojí,

a hřbitov pustne... Za to přibývají

večírky družné, v nichž se šachy hrají,

zábavy v domě, návštěvy a pitky,

známosti vzájemné, vtip mnohý břitký

o vdovství, interesy cizích lidí

a vzkazy těch, jichž oko bystré slídí,

poptávky chytré po jmění i stáří

a obdiv, že se dobře hospodaří,

a temné báchorky, jak vzrůstá jmění...

A jednotné jen roste přesvědčení

o sňatku výhodném... A člověk svolí...

On poddá se, je hříčkou v této chvíli

a říká: dětem k štěstí! Chůva šedá

a věrná duše však, ta víry nedá,

neb zkušenost má dobrou takých sňatků. –

Hned tulí k sobě drobné děti v zmatku,

je česá, strojí, aby líbily se

až nová matka přijde; celá chví se,

že nedůvěrou celý svět ji stíhá. –

Teď prací domácích ta velká tíha

se starých beder na paní se sšine,

jež starosti snad bude míti jiné,

jež bude mladá ještě nezkušená

byť dobrá matka, byť i dobrá žena...

A román začne... Děti nejsou její...

k nim vlažně chová se, rty se jí smějí,

tím úsměvem, jímž vždycky usmívá se...

Je zanedbává, myslíš v prvním čase,

však zvykne si... Však brzy přijdou hosti –

strýc její, plný lživé upřímnosti,

tvář jeho holá usmívá se stále...

Tak nutné výlohy jdou nenadále;

pláč, vzdory, kletby a pak byt se prázdní;

je nemocna hned, je jí třeba lázní,

vše doma pustne, hyne jako dříve. –

Tvé výčitky dost nejsou přesvědčivé,

ty musíš sehnat peněz sumy nové. –

Je konec... konec... Chvějí se mu rtové.

Dnes nebo zítra?... Proč jen ještě váhá?

Jde, vzchopí se a po bambitce sáhá...