Konec saisony.

Je říjen. Mračen ve chumáči

spí klenba nebes svinuta,

a zem se pod ní fádně mračí,

jak kráska svadlá, mrzutá.

Teď do města! Již táhnou chlady,

pryč z přírody té mračivé,

čas divadla a promenády

a veselosti vířivé!

Shon na nádraží, smích a ptaní,

hlas trubky, běh – a v jeden mih

vlak mizí pustou smutnou plání,

a celý kraj je k smrti tich...

Je doma. Otec ptá se stále

a povídá sám v jeden ráz,

o známých, příštím velkém bále,

kde královnou má býti zas.

Však mladá paní s uzarděním

jen mlčky kufry otvírá

a dětské prádlo s blahým chvěním

před zraky otce prostírá.

Ty karkulky, sukénky bílé,

ten povijan a jiný tret

ký div, že zmlkl, smál se mile

a slzel štěstím šťastný děd!

Teď ví, že musí výhosť dáti

životu svému dennímu,

jenž tou se bude dráhou bráti,

jak první vnouče určí mu.

Těm procházkám vždy odpoledne

za městem smutné po nivě,

té jizbě teplé, neúhledné,

kde s druhy dlíval při pivě,

a v kavárně novinám, kávě,

při níž zvyk’ denně usedat,

že všemu dává „s bohem“ právě –

však s usmíváním a tak rád!

A za to bude sedět stále

nad skřípající kolébkou

a mučit v hlavě sestaralé

jen vzpomínáním paměť svou

na písně, které pěny jemu

před šesti desítkami let,

by moh’ je nyní vnoučku svému

zas příjemným svým basem pět...