KONEC SATANA

Byl podvečerní listopad.

Šedivé mlhy táhly z lad

a lezly k těžkým nebesům.

Je dole víska, nad ní chlum,

po jehož bocích za léta

koz mlsných stádo poletá,

a na jehožto vrcholi

zří stará lípa do polí

svým stínem kryjíc hochů shluk

a starý obraz božích muk.

A teď, co den se s nocí rve,

tu sedí divných druhů dvé:

v orvané lípy koruně

Smrt hoví si jak na trůně,

černého zraku dutinou

se rozehlíží krajinou

a žlutou, vpadlou křiví líc

táhlý si nápěv hvízdajíc.

A na studené kameny

muk božích used skrčený

a sešlý suchý čert. A žal

mu ze psích očí vyzíral

i rozkašlal se chvílemi.

V tu dobu kráčel polemi

vesnický páter. V sklonu dne

to chození je příjemné,

neb žaludek spíš vytráví

a k večeři se připraví.

A při tom možno promyslit,

co zítra zbožným uším dít,

až naplní chrám po ranní

poslouchat velké kázání.

Že vysoký pak nebyl chlum,

nes po něm páter tíž svých dum

a když už na vrcholi byl,

shled čerta a se zastavil,

tři kříže vťal do vzduchu v ráz

a křik: Apage, Satanas!

Však pekel syn se trpce smál

a takto knězi vyčítal:

„Tak vida, jak na hloupou zvěř,

jdeš na mě, otče; hanba, věř.

Což jsou už tempi passati,

že bývali jsme ty a ty?

Ty, pastýř duší, stáda kněz,

já věrný sluha tvůj, tvůj pes?

Já sedal duším lidským v týl,

já chrámy jimi naplnil,

já hnal je v šero zpovědnic,

já ve snách jevil jim svou líc,

já při kšaftech u loží stál,

na kostel, klášter vzpomínal,

na fundace a nadace,

na divuplodné oráče,

jež všecko vyrvou drápům mým –

já byl jsem živitelem tvým.

A sloužil jsem ti sta, sta let,

však z tebe stal se zvolna led,

mě zanedbal’s a zapomněl,

a když jsem ti teď v ústret všel,

ty na mě kříže házet chceš?

fuj, styď se, otče, za faleš!“

Kněz vlídně usmál se a řek:

„Já nevím, čerte, nač ten vztek?

Jsme hotovi, toť jasno přec,

a data staršího ta věc.

Stal jsem se k tobě netečným,

že’s ty se stal mi zbytečným.

Nechápeš? Nuže, aspoň věř:

Tys metafysická jen sběř,

jež tak jen dlouho může žít,

dokud v ni věří bodrý lid.

Nu, žil’s přec hezkých roků dost.

Však teď už lidská společnost

nit žití tvého přestřihla.

Už nevěří v tě – věc to zlá,

však co tu dělat? S paluby

se hází přítěž, zmaru by

se vystříhala lodička,

v níž sedí církev Matička.

Když kormidlo měl svatý Jan,

tys mohl býti zachován:

tu peklo žilo, v hranici

hořeli bídní hříšníci,

tu draci lezli po lesích,

kde kořínky jed zbožný mnich,

tu čarodějnic hříšný sbor

vyletal v nocích nad obzor

a rouhajícím na zkázu

krev vytrýskala z obrazů

a v kostele zor svatých soch

se otevíral... Tak’s žít moh,

v ten vzduch jsi dobře hodil se.

V něm člověk žil, jak zrodil se,

náš po smrti, jak za živa.

Ne vítaná, ne vábivá

pak přišla změna. Církev máť

však zná svých duší ostříhat.

Teď svatý Pavel v ruce své

má kormu lodi houpavé.

On Církve advokát a štít,

zná s proudem doby moudře jít

a nezadat nic, nepustit.

Co možno svolit, svolí se,

co přítěží zlou, shodí se –

tak pro tě není místa již.

Vím, málo tomu rozumíš,

vždyť v shonu věcí všelikém

byl’s vždycky špatným logikem.“

Čert kašlal, potom do dáli

se zraky jeho upjaly:

„Oh, kněžská vděčnost! Mohl jsem

ji vlastně poznat životem!

Vy Jidášovi klnete,

a přec ho bylo v době té,

v té zahradě tam potřeba –

jej nebýt – jste dnes bez chleba!

Vy proklínáte Nerona,

a dle vašeho zákona

on nástroj v ruce boží byl,

vám svatých, světic narobil,

váš kompaňon byl jako já –

eh, marná řeč, a pamět má

je slabá už...“ Ve snětí směs

v tu chvíli zahleděl se kněz

a spatřil Smrt, jež bez citu

zírala tupě ve při tu.

Jí rukou kýv: „Hle, čerte, Smrt,

toť je dnes Církve věrný chrt

a než ty lepší. Věří v ni,

má existenci solidní,

již tvrdohlavých ovcí um

nemůže zničit. Příštím dnům

máť Církev směle hledí vstříc.

A mohu prozradit ti víc.

Ten kostlivec, toť skála je,

na níž trůn Petrův kraluje,

tak přečká všecko, Svět i Čas.

Finis. Apage, Satanas!“

Po čertu třemi kříži ťal

a po chlumu se dolů bral.

I čert se zdvih a nečistá

svá očka upřel na Krista.

Však Kristus sešlý, plechový

mu ani slova nepoví.

Rez rozežral jej, vítr zlý

jím lomcuje, že zakvílí.

I zavyl opuštěný ďas

a boží mukou pozatřás,

však Kristus mlčel... Táhlý hvizd

se ozval vzduchem, jako list

Smrt svezla se a bez slova

se chápe rámě čertova.

A našlapujíc zlehounka

s ním kráčí vážná, tichounká

do zamlžených, pustých lad,

kam večer černý příkrov klad.