KONEC SLAVNÉHO LÉTA

Můj národe, jdi klidně k dějin soudu,

neb tys byl dobrý, poctivý a hrdý,

klas živý zved’ se nad tvou rodnou hroudu,

a na tvých dlaních změkl mozol tvrdý.

Tys pracoval, a do kroniky věků,

kam tvoji smrt už zapsat chtěli tiše,

dnes nad prokletí, nad přívaly vzteku

duch lidstva vděčně tvoje jméno vpíše.

Cos vykonal, to věru dobré bylo,

krev pláče tvého ztvrdla do granátů,

a nad tvé velké, požehnané dílo

se zvedlo slunce, plápolajíc v zlatu.

Když přišel večer, jako oráč dobrý

ty můžeš klidně sednout k svému stolu,

zřít svoje díla mohutněti v obry

a vlídně shlížet na tvou práci dolů.

V tvých chalupách tak teplo letos bude

a pohádek v nich bude na tisíce,

jež v zlato činů změní sny tvé chudé

a zahřejí tě, láskou dýchajíce.

A naše báby pobožné a snivé

zas vyprávěti budou v nocích zimy,

že kníže Václav ve své lásce tklivé

bdí nad Čechami Bohem žehnanými.

Můj národe, dnes syn tvůj děkuje ti,

žes dal mu život posvěcený prací,

dnes modlitba tvých odhodlaných dětí

se s požehnáním v náručí tvé vrací:

svou prací ptej se všech, kdož chápají tě

zda nejsi hoden, bys moh’ dále žíti,

svůj starý prapor vztýčit na úsvitě

a hrdě čelit času vlnobití!

Můj národe, prach králů v katedrále,

ten chvěl se letos hrdostí a blahem,

tvůj Karel přál si s tebou žíti dále,

tvůj Jiřík toužil po svém lidu drahém.

Svou krví zrosils dějiny svých synů,

svým potem svlažils rodnou svoji hroudu

a ve znamení velikých svých činů

vstříc hledíš klidně příštích věků proudu.

Můj národe, jdi klidně k dějin soudu!