KONEC SNŮ...

V náš život monotonní,

jenž plyne den za dnem,

své modré světlo roní

vždy měsíc večerem.

A my tak žijem spolu,

pohádka uvadá –

radostí něco, bolu,

ostatek záhada...

My dva a nikdo jiný!...

A v dáli život hřmí.

Ticho je u nás; stíny

se ve světnici tmí.

Jen občas slyšet bývá

ze sadu žití sem,

jak fontán tiše zpívá

o mládí povadlém...