KONEC SRPNA.

Přehršli klasů v kadeřích,

za pasem kytici vřesu.

Léto jde v záři srpnové

poli a tišinou lesů.

Ještě plá sluncem vábný zrak,

časem to zahoří v oku,

ňadra se ještě kypře dmou,

svůdná zve linie boků –

ale již někdy se zahledí,

jako by v minulost létlo,

jak by se vzpomínkou vracelo

v čas, kdy vše růžemi kvetlo.

Při tom se lehce usmívá

na lid, jenž ze žní se vrací –

zdá se však, jak by ten úsměv hrál

tichounkou resignací...