KONEC SVĚTA...

Co o tom soudit, nevím, hloupá ženská.

Však lidé tvrdí, že tak stojí v knihách,

kde zapsána jsou slova Spasitele,

všech proroků a čarodějnic Sibyll,

že přijde jednoho prý léta spásy

zničení světa. To prý máme letos.

Na Velký Pátek. A prý ona hvězda

s hořící metlou, která tenkrát stála

nad chlévem betlemským a vlídně svítíc

třem svatým králům ukázala místo,

kde nejvyšší král v jeslích odpočíval,

že prý ta hvězda letos přijde zase,

však velká, nevlídná a trestající

a její metla bude hrozně dlouhá,

po celém nebi potáhne se kvapem

a smete hvězdy, měsíc, slunce v moře

a potom se k té naší zemi skloní

a smete města, vesnice a hrady,

tak, jak to stojí, hýbe se a žije

z úrady boží v hlubokosti mořské.

Na Velký Pátek letos... Pane Bože,

což mohu já znát, bába neučená!

Je strachu z toho tuze po všem světě.

Za lesem tamhle zbořil se jim kostel

a nechali tak – nač prý znovu stavět,

když beztoho už přijde konec všeho?

A s našeho vzal vítr kusy střechy,

že lije se tam – ale páni řekli:

nač opravovat, vydrží to chvíli

a bude konec. Tak to všecko schází

a přípravy si každý strojí volně

dle svojí hlavy. Náš pan hrabě sezval

si rytíře a pány po vůkolí

do hradu svého, kostkují a pijí

a s děvčaty se baví, kterým z vesnic

pan kastelán se dostavovat káže.

A slečně z hradu na kvap vystrojili

oddavky slavné, neboť prý si přála

života užít jako každá žena,

když už jen málo užívat ho zbývá.

A paní hraběnka hned po té svatbě

odjela v klášter, zavřela se v cellu

a modlí se tam pod křížem a pláče.

Zas jiný pán prý spočet jmění svoje

a věci od zlata a stříbra prodat kázal

židovi v městě – židé nevěří prý

těm knihám našim, že by svět měl zajít,

a kupují, kde kdo co prodat touží –

tož ten pán prodal, zavolal si mnichy,

dal spočíst si, co může spotřebovat

až do dne toho Velikého Pátku,

to ponechal si, ostatní jim podal,

by vymodlili spásu jeho duše,

a žije vesele a spát prý nechce,

by užil více. Kdo to všechno chápe?

V podhradí u nás nikdo neodpírá

hříšného těla rozkošivým přáním:

i mladí žijí v bujném užívání

i staří užívají jak jen možno.

Ještě že opatrně dali kněžím,

co honem mohli dáti, na ofěry.

A já, tvor sešlý, žena pošetilá,

jen čekám. Čekala bych takhle stejně

i kdyby konec světa přijít neměl.

Vždyť užívat – jak může stará žena

chtít užívat, chtít žít, chtít veselit se?

A myslím jen, že výhodno by bylo

v kostele strávit den Velkého Pátku,

až objeví se hvězda s hroznou metlou.

Je přece jenom kostel místem božím

a byť by ho i nešetřila hvězda,

přec v čas ten nemůže být tam tak strašno,

jak někde venku, řekněm, mimo kostel.

Tak připraví se každý dle své hlavy

a v ruce Páně trváme zde všichni

a doufejme, že Pán nás nepustí z ní,

ať cokoliv se stane s tímto světem.