KONEC SVĚTA. (I.)

Tak dí a onak – plané povídání.

Vím jiného cos: ironický Osud

nastrojí něco, by si moh jak Pilat

pak ruce umýt, ramenoma krčit:

Jsou sami vinni, sami tak si chtěli...

Svět začne býti malým lidstvu tomu.

Vzdor válkám krvavým i nekrvavým

mu bude malým. Také chladnout začne.

A myšlenek a plánů dobrodruzi

vykřiknou hlasně: K čemu máme hvězdy?

Hle, Mars! Hle, Merkur! – Komise se sejde,

a Yankeové dají miliony,

a práce začne: sestrojí se dělo

a náboj ohromný – to bude koule,

svět pro sebe, v němž posádka se schová,

– stát každý vojska spousty do ní pošle –

a zasvětí se pro výboje hvězdné.

Tak, jak to Jules Verne vybásnil nám kdysi,

a jak jsme čtli to v blahých dětských letech –

je vidno, že i v příštích lidstvo časech

ctít písemnictví v jistém smyslu bude –

a dělo třeskne, koule fičet bude

ve prostor hvězdný – – ale stará země,

jak nováček, jenž prvně vystřelil si,

se zapotácí na obvyklé dráze

a vyklouzne z ní – a to bude konec.

Neb bledý měsíc, strašidlo to hloupé,

jenž civíval k ní statisíce nocí,

teď uvidí, že opustila náhle

svou spořádanou dráhu na elipse,

a touhou hnán a tažen po zákonech

i fysiky i lásky, k ní se pustí

a vrazí do ní trochu nehorázně,

že ještě víc ji postraší a zmate.

A ona rozletí se do vesmíru

a vrážet bude v světy v levo v pravo,

nahoře, dole – dráhy jejich zruší

a vztahy zničí – strašné hospodářství –

až zbita, znavena a bez rozumu

se vrhne k útočišti poslednímu,

k matičce žhavé... Potom řekne Osud,

neb katastrofa bude přenesmírná

v prostorech věčných, tisíc světů zhyne

a na sta sluncí bude roztříštěno –

pak řekne Osud: Takoví jsou lidé...

Já nic... Já řadil pouze jako vždycky

následky k příčinám... A tak to přišlo.