KONEC SVĚTA. (II.)

A bude úžasný to, hrozný let,

jímž padne k Slunci vychladlý náš svět.

– Pojď, dítě, zhřej se! Pověz, jak ti bylo,

a jak tu chvilku na tobě se žilo? –

– Matičko, hrozně! Dítěti věř svému,

že rádo je, že už je konec všemu!

Já měla Kungfutse a Buddhu, Krista,

a na mém těle, matko, není místa,

jež čisto bylo by. Lží všecko bylo.

Sny, touhy nejkrasší, jež lidstvo snilo,

ničili lidé. Jsem dnes krve plna,

a vzduchu mého každičká ta vlna

je prosáknuta stony utrpení

a hymnou zla. Jsem plna zatracení

a kleteb žití – – Zřela jsem to, dítě,

a vídala tě trpět němě, skrytě –

leč to je život... Bylas pošetilá,

že o něčem jsi jiném stále snila –

jen to byl život... Pojď teď na mou hruď, –

jen oheň čist je. Čista zase buď! –