Konec světa

Dna oceánů zvedají se a stoupají až k hladinám!

My všichni zhynem’, já však zvěděl, co dneska zítřek radí nám –

nuž, slyšte mne! Sem ke mně, ke mně! Sem ke mně, lidstvo zděšené,

a slyšte mne, než konec hrozný se s řevem zkázy přižene!

To dávno bylo ovšem psáno, že tato bouř se přivalí,

leč vy jste ovšem zázrak, zázrak pro svoje hříchy čekali,

nuž jednou hřích dál zůstal hříchem a nezbyl z něho jenom stín:

dna oceánů zvedají se a hory klesnou do hlubin!

Dna oceánů smrdí sírou a vše, co dýchá, zadusí,

už slyšíte, jak prasvět hučí, jenž rozlomí vše na kusy?

Kdes malý ostrov jenom zbude s úrodnou prstí v lůně skal

a na něm člověk zachrání se, by přece jen tu zůstal dál.

Nadarmo bárky chystáte si, z nich ani jedna nezbude,

jen tato loďka, na niž nesmíš mi sáhnout, černý osude!

Jen lidé dva dál žíti budou, však ani jeden ničema –

žena, jež dítě lásky nosí, a muž, jenž prosté srdce má.

Odstupte, starci, času není a hleďte, byste umřeli,

co za hodinu uvidíte, to nepřežije zbabělý!

Jen vizte – tam se kdosi střílí, tam dav se vrhá do vody,

však vír už hltá celé země a není už ni náhody!

Sem s matkou! Tyto oči modré zda za lidstvo se zaručí?

Ta žena bude držet zítra své dítě ve svém náručí!

Teď ještě muže! K čertu s vámi, teď všichni jste mí přátelé?

Tam toho vzadu postrčte sem, co hladil děti po čele!

Pryč s vámi, kteří naříkáte a loupili jste do rána!

Pryč s vámi, kteří jste nám lhali, že vy jste mravů záchrana!

A ty tam se svým zlatem v měšci a se stonavým zrakem zlým –

ty kdybys k nim se dotřít mohl, dno v loďce raděj prorazím!

A nyní pojďme, starci, ženy i pacholátka, v kopce val!

Byl Rozsévač, však v půdu sprahlou on svoje zrno rozséval.

Byl Otec – Syna jediného v svět poslal kdysi daleký,

by ti, kdo věří v Něho, žili a neumřeli na věky –