KONEC TRAGEDIE

Na polo ve snění za noční chvíle

za šera mrazného, v záření hvězd,

přede mnou pusté spí nábřeží bílé

pod sněhem, měsíc plá, nezříti cest.

Slyším jen vlny pod ledem hřmíti

pod mostem, na němž lamp řad se chyt’,

viděl jsem zamrzlé v ledu sníti

lodi, jak měsíční padal v ně svit.

Slyšel jsem, z krčmy hudba jak zvučí,

za skly těch oken, jež zářit zříš,

divoké tóny jak ve škále ručí

v akordech skáčí ve strunách blíž,

v zamrzlých oknech jak chvějný a divý

pitvorných masek a komických shluk

houpal se, kolébal, kontury, kyvy,

obrysy sklenic a zdloužených ruk.

Někdo si zavýsk’, však dívčí hlas plakal,

mužský hlas smál se, však ženský se třás’

hněvem a hrozbou a výčitkou, lákal

zpronevěřilého v poslední čas.

Zpronevěřilý však navždy již zradil,

ostrý jak břitvu měl, posměšný hlas, –

šumař své skřipky již k tanci mu ladil,

na jinou kývnul, – a objal jí pás.

Tančil. V tom mžiknutím pod mostem dole

tam, kde spí prohlubeň, kde hřímá jez,

kdos jak by skočil, teď zavířil v kole

sykot vln šumivý, výkřiku děs.

Kostmi to projelo, – ženský šat bílý

zamih’ se vzduchem v luceren sníh.

Maškary houfně se vyrojily,

jméno nebožky nad řekou vyly, –

ten však, jenž zradil, zbaběle ztich’.