KONEC VĚKU.

Obzory v šedých se parách rozplývají

v krajině konce století,

co se v těch mlhavých, měkkých dálkách tají,

temně jen tušíme, jako smysl v báji,

stajené květy v poupěti.

Zelená mlha se na sněť stromu chytá

průsvitným, hebkým závojem,

země jest železem v čerstvé brázdy zryta,

duše jest oranin silnou vůní zpita,

zvlněna předtuch příbojem.

Velkého pátku chmury táhnou nebem,

na věži zvony bez hnutí,

v kostelích zastřené monstrance s bílým chlebem,

Kristovo tělo, probodané hřebem,

andělé skleslých perutí.

Krajinou tušení průvod táhne dlouhý

k věži, jež dálkou zhalena,

myslitel kmet, jako ruský mužík pouhý,

pestrý dav ubohých, neznámé pln touhy,

na konci lebka Verlaina.

Všecky je sbližuje hlad a žízeň duší

po věčném, čistém prameni –

každý z nich jinde snad nalézti jej tuší,

všichni však věří, že v konec všecky vzruší

radostné zvony vzkříšení!...