Konec září.

V podzimních dnech, kdy odlétli už ptáci,

kdy žlut je list a pole prázdna už,

kdy v horizont se hledí s resignací,

tón podivný teď vyrušil tu hluš.

Vzdálený zvuk tvůj neklid náhle budí,

vzdálený zvuk v kraj zní tak ospalý.

Jak zamrazilo, básníku, tě v hrudi:

Halali! Poslyš! Halali!

Kořisti pyšná! Dočkáš se těch zvuků?

Hleď v krásu tu, jež tiše pomijí.

Do pušky náboj a pak jistou ruku.

Kdo netvoří, ať aspoň zabijí!

Psů podivných štve krvelačná smečka,

tvá lehkost marně prchá do dáli.

Co zdá se spásou, byla pouhá léčka.

Halali! Tedy halali!

Ďábelská rozkoš tebe, pyšná, štváti

přes jezera a vody průhledné.

Kdo odešel, ať už se nenavrátí,

a ten, kdo pad’, ať už se nezvedne.

Je k lovu právě příležitost dobrá,

zlé oči planou přes les, přes skály.

Zná pidimužík umučiti obra.

Halali! Tedy halali?

Ah, vskutku mrtvá? Pane s jistou rukou,

kdo o smrti vás zcela ujistí?

Je vskutku mrtva? Dokonala s mukou

oběť ta bídná psích těch čelistí?

To krásné tělo v kusy rozsápané...

Och, chladný pane, vskutku možná-li?

Nevěřte smrti! Mrtvý z mrtvých vstane.

Halali! Na vždy halali?