Konec!

Moje paní, moje paní,

hleďte, již je po nadějích!

Uvadly a opadaly

na vždy čisté květy jejich.

Uvadly a opadaly,

jako by je mráz byl schvátil

a já zbyl tu s tichým smutkem.

Věrný druh! On se zas vrátil!

Jsem zas doma, sám, jak dříve,

sám v té jizbě osiřelé

a jen měsíc zamyšlený

paprsky své na zem stele.

A já snil o vřelé duši,

o srdci, jež tlouci bude

vedle mého, jako ohlas

lásky mé. O sladký blude!

O dvou očích, jež mne žitím

věrně budou provázeti,

o dnech štěstí, jehož velkost

nepochopí nikdo třetí.

Ale dnes to celé snění

jedna chvíle ztroskotala,

jedna ruka, jež mi všecko

mohla dát, mi všecko vzala.

Dnes to celé štěstí padlo,

jako strom když bouře zlomí.

Dnes je konec, konec všemu!

S Vámi všecko odešlo mi!

S Bohem! S Bohem! A já ještě

z dáli za Vámi se dívám,

zrak se tmí a srdce bolí...

S Bohem! S Bohem! Děkuji Vám.