Konec.

Má píseň chtěla býti plamenem,

jenž plápolá jitřní zoří –

a zatím jen jako muška jsem,

jež za noci janské hoří.

Tak smuten tu sedím nad knížkou!

Tak temna je! Oko mé žasne.

Tak jako když zapálíš pochodeň –

a ona ti po větru shasne.

Tak jako když horda lotrů jde

a příšera vyvstává děsná –

a ty bys rád zařval strašlivě –

a blábolíš jenom ze sna.

A nejsmutnější je duše má,

že pusta je moje cesta,

že málokdo z bratří naslouchá

a pochopí – jeden ze sta.