Konec.

Je ticho. Ve vsi hubený pes vyje.

U oken dlouho spínaly se ruce.

Vychladly duše, zhořkla ironie

a srdce netluče už dávno prudce.

Vše zničeno, co nebylo lze skrýti,

a vítr šeptá vyvětralá slova,

za humny slyšet starého psa výti

a v každé jizbě pláče jedna vdova.

A smutno je, co dosud ještě žije,

a sotva že se z polí něco sklidí,

jen hubený pes ve vsi zlostně vyje

a hryže kosti utracených lidí.