Konečně – sami!

Tak sami konečně! – Ach co to stálo trudu

sem uniknouti z víru tanečníků,

vše přemoci, i rozhovoru nudu,

strach v srdci jeho, v jejím hlasy studu,

než setkali se v tomto mžiku.

Tak sami konečně! – V ten pokoj osamělý,

jenž listím velkých palem zpola ztmělý,

kam zaléhá jen z dálky hudba zticha,

vzduch vůní květin kde prosycen celý,

kde nádhera svým kouzlem dýchá:

Sem, sami konečně své celé vnesli štěstí.

Jak chví se ona, vyplašené ptáče,

jak ňadra vlní se, div mohou snésti

tu myšlenku, že jeho, jeho jesti –

hle, ve úsměvu pláče!

Tak sami konečně. – Co ještě více říci?

Přec básní největší jsou milující,

jich ples nestihne básník myšlenkami,

jen ruce spíná, volá jasající:

Ó buďte dlouho sami, sami, sami!