KONFESE

Jen z čisté, ryzí lásky všecko,

nekupčím, neprodávám;

vlast naivně miluji jak děcko,

vše, co mám, vše ji dávám.

Ji vidět posléz vítězkyní,

jak Simeon rád zemru;

ať ona skví se „Svoje“ nyní,

já zůstávat chci v temnu.

Ať ona jen má všecku slávu

a moc a obdiv světa;

mně stačí, v klín ji složit hlavu,

nad mým-li hrobem zkvétá.

Co jsem, to vše jí zasvěcuji

a má je bolest její;

ať rány, jež jí zasazují,

v mém těle krvácejí!

A proto stálá hořkost ve mně,

že pořád ještě není,

čím měla být ta drahá země,

ráj český po vzkříšení!