KONIÁŠ

Ďábel jede, ďábel jede

a s ním celý pluk!

Slyš, jak pod koni zem duní,

chví se večer novolunní,

vyrůstá ryk a hluk!

S koně slezl černý mrzout

v kápi na hlavě,

zahalen jak pekla kníže,

pěšky spěje ke vsi blíže.

Děs v té postavě!

Hledí jak kostlivec bledý,

tvář má jako led;

poděsil už všechny děti,

věru, jakby na koštěti

ďas vlét v jejich střed.

Zastavil se černý vůdce

tiše jako stín.

Vyřkl cos a jeho chlapi

do útulných chalup kvapí,

– všemu klidu zhyn!

Prohlížejí truhly, skříně,

nic v tom dobrého.

Zuří jako četa vrahů,

zbraně řinčí o podlahu,

– chraň Bůh od zlého!

Všechno šatstvo přeházeli

s líce na ruby,

prošťourali celou vísku,

hrabali se v hlíně, v písku,

vlezli v otruby.

Docela i v komín vklouzli,

z něj pak na střechu;

smáli se jim hospodáři,

zříce, jak se hořce tváří

v slepic pelechu.

Černý vůdce suše velí:

„Hledejte jen dál!“ –

Zuřivě jak plémě dračí

žoldnéři teď v sklepy kvačí,

každý se jim smál.

Po chvilce se jeden vrátil

– úsměv na líci.

„Hle, zde zase náruč blínu,

český lid jež vede k zhynu,

– stavme hranici!“

Bledou tváří kostrounovou

úšklebek se mih.

„Dík! – Má leb vždy dobře tuší!“

Druhý vojín plnou nůši

v tom již nese knih.

Úžasu se šepot zdvihl:

„Ach, Koniáš, – kněz! –

Jak se na ty svazky řítí,

až mu oči ostře svítí,

jak by kost chňap pes!“

Cosi jako červánků záře

šlehlo vesnicí.

Vojáci jak čerti v pekle

dmýchají do ohňů vztekle

v roští hranici.

Žlutě, rudě, fialově

září plameny.

Koniáš v ně knihy vrhá,

listy jejich rve a trhá

jako zmámený.

Pobledly starochům tváře,

stěží dusí vztek.

„Zasloužil by, lotr klatý,

by se jak Hus, Mistr svatý,

sám v tom ohni pek!“

Shořely už všechny spisy,

jedna bible jen

zkázou dosud nedotčena

skáče na ohni a sténá.

„I ta musí v plen!

K ohni více přitlačte ji,

než se rozboří

narovnané dříví v plamu!“

Vykonáno..... „Zda se klamu?

Kniha nehoří!?“

Bible kvapně přeskakuje

v plamen z plamene,

opírá se ohně síle,

jakby její desky bílé

byly kamenné.

Koniáš vzal knihu z ohně.

„To by v tom byl ďas!“

Na nápis se v bibli dívá,

ruka se mu pozachvívá,

celý se roztřás....

S hrůzou pustil knihu na zem,

na kůň rychle vsed,

a hned za ním jeho chlapi

na své oře skočit kvapí,

– zpět se dali v let.

S koněm Koniáš se vrátiv

v noci z vesnice,

hrozně na loži se svíjel.

Od chvíle, kdy domů přijel,

rve jej zimnice.

Před očima nápis bible

skáče mu, jejž čet:

„Slovo pravdy nepomine,

dříve souš i moře zhyne,

dřív zanikne svět!

Knihu tuto v bázni boží

opsal z Husi Jan,

poznámky své k písmu čině.“

V nemoci Koniáš hyne

vidinami štván.

Uzdraviv se krutý palič

a nepřítel knih,

nehledal kacířské spisy,

neničil jich víc jak kdysi,

nevšímal si jich.