KONIÁŠ.

Po Praze slídí černý mnich,

ba slídí po Čechách všade,

s dragouny po vsech sklíčených

shledává knihy a krade.

Hledá je v skalních trhlinách,

v dutinách pravěkých stromů,

rozbíjí skříně, trhá práh,

v Klementin snáší je domů.

Diví se černý Klementin,

diví se rektor i bratří,

chválí jej: „Věrný řádu syn,

vše koná horlivě za tři!

Ba koná věru za deset;

prohlíží chrámy i chaty,

haldy knih spálil za pár let

tovaryš Ježíšův svatý.

Jakmile umře, do tří dnův

zázraky stanou se přímě,

kacířských k hanbě Husitův

světcem ho zrobíme v Římě!

Zas má knih plné komory,

kouř z nich se do nebe valí,

padesát tisíc podpory

stavové k slídění dali!

Zas má knih plný refektář,

zradostněn z domu se nehne,

pokavad bedlivý ten žhář

v plamen je nerozežehne.

Pálí je; vizte, vizte jen,

hlava se třese, rty šklebí,

suché mne ruce spokojen,

mníť, že má záštitu v nebi!

U krbu sedí Koniáš,

od ohně tvář rudne šedá,

o lebku holou vzpírá páž,

pálí; vztek spáti mu nedá.

Na oheň klade zas a zas,

dusný kouř refektář halí,

všecko, co skrad ten písmokaz,

škube a trhá a pálí.

Poznovu tělo namáhal,

tajnými hříchy už shýblé,

do ruku velkou knihu vzal,

posvátné Králické bible.

„Aj,“ zvolal, „vyble!“ a již zved’

vznešený poklad ten český,

„tebe dnes nechám naposled,

abych noc zakončil hezky.

Tučná jsi čirým kacířstvím,

vysoko plamen tvůj šlehne,

teprv až lži tvé přejdou v dým,

klidně má hlava si lehne.“

Vzňala se bible v jeden ráz,

zář na zdi ponuré metá,

Koňas mne ruce zas a zas,

nedbá, kam jisker cval slétá.

„To, ďáble, darem přijmi,“ řek’,

„ode mne, kacířů lovce;

choťmi měj teď můj ,Beránek’

veškeré po Čechách ovce!“

Smál se, až tajil se mu dech,

posunky ohni se koří,

netušil, že mu na zádech,

plášť černý doutná a hoří.

Z uhlí a čoudu stejný puch, –

tu náhle kutna se vzňala,

vzkřikl mnich, v chodbách zmoh’ se ruch,

řehole v nářek se dala.

Strhli mu kutnu, strhli šat,

svěcenou kropili vlahou,

mazali sádlem vpřed i vzad

postavu Koňase nahou.

Mazali svatým olejem,

mazali, kde mohli křižmem,

chodili pro lék tam i sem,

léčili ambrou a pižmem.

Těžce byl churav Koniáš,

hlava mu třeštila holá,

viděl kol sebe čertů stráž,

jak v náruč peklu jej volá.

Co bylo písmen v knihách všech,

co v jiskrách z ohňů se dralo,

tolik se ďáblů v plamenech

o duši lotrovu pralo.

Křičel, řval hrůzou Koniáš,

stále se modlili mniši:

„Loyolo svatý, mistře náš,

světcem jej učiň v své říši!

Loyolo svatý, mistře náš,

ochránce Ježíše Krista,

víme, že prázdné křeslo máš

v nebi svém proň dozajista!

Pracoval pro nás, že až strach!

vyschl; nuž svému přej učni,

svatým ať sluje po Čechách

a při tvém hodu ať ztuční! –

Loyolo svatý, mistře náš,

záštito Ježíše Krista,

pospěš, sic v Čechách pro blamáž

na věky hanba nám jista.“