Koník luční.

Hle, louka bujná, vysoká i zkvetlá!

jak malý prales, plný vil a bájí

se kmitá ve hře stínů svých i světla,

a slunce lesk až ke dnu proniká ji;

v dál po povrchu vlny zelenavé

se zvedají a hloubí v zlatojasu;

jak plachta bílý motýl po nich plave,

a lehký oblak medyňkových klasů

vlá průzračně i jemně nade květy,

jež bíle tu jak pěna vlnu čepí,

tam zlatem svítí jako hvězdné čety,

jež moře zrcadlí. V té luzné stepi

co krásy a co poesie všude!

co vše zde září a co vše zde hude!

Luh celý prokvetlý je věnečenkou,

tou bělorůžnou jako líce děví,

a zevšad hudbou zvonivou a tenkou

to zní jak nejútlejších šotků zpěvy;

sbor věje v změnách tichých a přec hlasných,

tu střídají se mistři a tam učni, –

to po všech kvítkách, tmavých nebo jasných,

si v skoku vzletném zpívá koník luční.

Tu, onde, – hopsa! Kterak se to kmitá!

Jsou myriady, nesčetné jich sbory,

až louka těmi báječnými tvory

se hemží jako oblasť duchovitá,

ba zdá se mi, že vidím přehluboký

v ní obraz básníkovy fantasie,

v níž genius své myšlénkové skoky

si provádí a z pylu květů žije.

Slyš, kterak drobounké jsou trylky ony!

zdaž nevzňaly by závisť primadonny?

A nepějí ti pěvci pod vavřínem,

jen pod kvetoucím žebříčkem a kmínem.

Když děvče vysokou se travou dere,

jak záletníky v zajetí je bere;

hle, co jich unáší svým muselínem!

Kdo dá se unést, enthusiast je to;

a ze všech tvorů, co jich rodí léto,

můj obdiv nejvíc vábí koník luční,

ten lehký skakoun, šťastný přemrštěnec!

Jest zeměchodec – a přec okřídlenec;

jest kůň i jezdec – oba nerozluční;

jest Pegasus i básník v jednom těle,

jest hráčem i též sám jest lyrou svojí!

Nač ohlížet se jemu po nástroji?

On hude na své vlastní křídlo chvělé.

Onť myšlénka i forma stejně švižná,

onť bytosť všeobsáhlá, nedostižná.

Jest pěvcem i též posluchačem sobě,

jeť umělec i kritik v téže době,

onť erotik i humorista v pění,

on všecko jest, onť amateur i znatel,

onť autor, publikum – ba snad i nakladatel!

Však při všem úžasném tom přičinění

to malé, živé universum luční –

jak hubené jest, – a již sotva ztuční!

Hle, v říši poesie plné květů

ten její nadšenec – hle jak je suchý!

Ten los má koník do skonání světů

as rovný s poety a s veleduchy.

V říš poesie přijde sekáč s kosou

a pokácí ty květné její divy –

a shrabe vše jak pouhé seno s nivy –

i s trylky, poupaty a slznou rosou...

ba s koníky – i s nadšenci, jich druhy,

vše v otepích to nacpe na své vozy, –

my v seně uschnem, spustnou naše luhy, –

a skot se vypase tím senem prozy.