KONKURS.

Kdož boží bojovníci jste,

sloupy a podpora státu,

sdělení důvěrné poslyšte

slavného sekretariátu.

My, strana svobodomyslná,

po zralém uvážení,

že velkých mužů dosti je,

ministrů dost však není;

že spravedlivo rozdělit

uznání zlatá zrnka,

že náměstí má Zenker mít,

když náměstí má Trnka;

konkurs jsme ihned vypsali,

všem věrným spěli říci:

kde máte v Čechách pro Zenkra

náměstí k disposici?

Pro krátkou lhůtu k účasti

náš konkurs musil ztrácet.

Přes to je konkurujících

měst stosedmadvacet.

Čtyřicet z nich se nabízí

– až k slzám tklivé jest to! –

že změní jméno zděděné

hned na „Zenkrovo město“.

Tři na „Zenkrovu Týnici“,

na „Zenkrův Kostelec“ dvě též.

Též „Hradec Zenkrův“ nabídnut.

Ne, vděčnost není veteš!

Tak „Zenkrov“, houf „Dvorů Zenkrových“,

„Zenkrovy Lhoty“ čtyři.

Excellenci to dojalo,

že se až skromně pýří.

„Od dneška věru nenechám

na Češích ani skvrnku.

Než tolik přijmout nelze mi

už pro kolegu Trnku!“

My ovšem vyloučili jsme

oferty, hodné hany.

Neprojevili ochotu

připlatit na fond strany.

Na štěstí dvanáct pouze jich.

Sto patnáct dobrých zbývá.

Než Excellence, kterou čest

ta těší spravedlivá,

odmítá volit: Náhoda

má prý též roli tvůrčí.

Náměstí, které město dá,

ne Zenker, los prý určí.

My, strana svobodomyslná,

hovíce tomuto přání,

nejvyšší vůli provésti

jsme pevně odhodláni.

Tažení bude zítra už,

sirotek, ten už čeká.

Zítra se, drazí, rozhodne,

kde je ta česká Mekka,

na kterou budou Čechy zřít

pokorným, uctivým hledem.

– – Tažení budou účastna

jen města, plativší předem!