Konopka.

Aj, ptáčku s hrudí skropenou jak krví

a s hlavy temenem jak žhavý nach,

jenž slétáš k nám, když jara úsměv prvý

květ petrklíčů budí na nivách;

jež pokraj luk a lesů sídlo volíš,

kde v srdci keřů rád si zašveholíš,

než zlatou čelenkou se zdobí den;

hleď, zpěvem tobě ven a ven

jsem podoben!

Rci, granátu-li ozdoba to není

tvých na ňadrech, můj pěvče, či snad krev,

jež vytryskla ti v duše rozechvění,

když žal tvůj křišťaloval v dumný zpěv

a v dálku mlhavou tě žití hnalo?

co dělo se, můj druhu, co se stalo?

chtěl divý ostříž za drahý tě plen?

Viz, ňadry tobě ven a ven

jsem podoben!

Či útlé děti vzal ti luňák dravý

a rodné hnízdo porval bouře kel,

až výkřik bolesti tvé usedavý

z ran srdce nachem písní krvácel

a pokropil hruď třesoucí se v bolu?

ó kterak žití sdružilo nás spolu

a v stejné srdce stejný vdechlo sen –

ach, žalem tobě ven a ven

jsem podoben!

Či ťuhýci tě na krev zbili krutí,

že jiný nežli jejich byl tvůj zvuk?

co’s nevěděl, že v novém chvíle hnutí

má jinou krásu děd i syn i vnuk,

jenž, co jsi zpíval duše vroucím žárem,

škol dětských odměřuje lineárem,

ne duchem jich, jen slovy odkojen?

Ba, steskem tobě ven a ven

jsem podoben!

Leč co nám v prsou roste písní květem,

to věrně pějme v poslední až vzdech

a vlastním tonem svým; či celým světem

má zníti stejná píseň z duší všech?

nechť z tajných ran krev znova tryskne maní,

jak pěli jsme, pět budem do skonání,

svých dbalí duše strun a matek věn;

vším tobě, pěvče, ven a ven

jsem podoben!