Kontemplace 2.

Má duše v Bohu kotví,

jak v hloubi moře loď,

má cesta zářící je

a Kristus volá: pojď!

A rozkoš visí v dálkách

jak růží zahrady,

tam kvetou moje ráje

mystické záhady.

Je vetchá země stará,

kde chátrá lidský rod,

jsou barvy vyprchalé

všech květů, duhy vod.

Však v sladkém vytržení

já slyším hymny hvězd,

zřím bílé chorovody

se vzhůru v slunci nést. –

Je duši mojí chladno

pod země klimatem,

je cizí prostřed tvorů,

je těla zajatcem.

Mně úzko nevýslovně,

chci křídla rozpjat ven,

a obrodit se smrtí

na věky svoboden.