Kontemplace 3.

Na oltáři zápalu, hle,

duše vstoupá vonný dým;

chce být sama, rozkvést tiše

ke snům královským.

Nad propastí Velkosti tvé

nakloněna hřížit zor:

z myšlenek jak tvojich vzchází

svět za světem nad obzor.

Jako z úlu zlaté včely

sluncí velkých tryská řad

a svou září pozlacují

slávy tvojí Majestát.

Jak se vlní ve tvém dechu

nocí lány bílých hvězd,

jako květy tknuty v chůzi

rouchem podle tvojich cest.

Miliony archandělů

bílé pluky na pokyn

oblaky tvé vynořují

divem jako matky klín;

jak tvůj stín se sněží věčnem

a jdou slavně do tvých bran,

zlaté štíty při pohybu

hřmí jim bouří Hossian.

Ale v záři nepřístupné,

jako v mlhách slunce tkví,

svého Božství střežeš přísně

neproniklé Tajemství...

A má duše vytržena

bránu jeho oblétá;

sní, že jednou rozlétne se

kletbou hříchu zakletá:

V mirakula sladké chvíli

mystického Otcovství,

kterým změníš děti země

v Syny svého království.