Kontrasty.

Hle, bouře těžce burácí a drtí stromy, skály,

leč potom tím jen krásněj’ kol, když tichem hvězdy vzplály.

A teskná mlha podzimní se pustým krajem honí,

by člověk dvakrát těšil se, když jaro vzešlo po ní.

A proto zajde každý květ a každá růže všade,

by člověk dvakrát těšil se na příští poupě mladé.

A proto válka, hlad a mor a nemoc tady děsí,

by šťastnějším se cítil ten, kdo z dáli vzpomene si.

A proto mráz a zoufalství tak mnohou naděj láme,

že z těch, co zbyly, pro lásku si hnízdo uděláme.

A proto pouta, žaláře, by člověk v pláči sníval,

jak tam v té zlaté volnosti a o ní písně zpíval.

A proto v skráni ztýrané má stáří vrásku bědnou,

by dvakrát toho vzpomínal, když tak byl mladým jednou.

A proto smutek, neštěstí štve lidi z věků po věk,

by pak v té chvíli oddechu byl dvakrát šťastným člověk.

Jen smrt když mrazem zavane a skončí trudné žití,

to „nebýt“, štěstí největší, žel, člověk neprocítí.