Konvalinky.

Jak je to tak divně

Na tom Božím světě!

Kam jen rukou sáhneš,

Všudy štěstí květe;

Jedinké-li ale

Ztratíš v době zrádné,

Pak ti v světě šírém

Nekvěte víc žádné.

I já býval šťasten,

Vše se na mne smálo,

A i ve snách se mi

Jen o rájích zdálo.

Prchli krásní snové,

Svět můj dřímá v mdlobě,

Ach již jen jsem sochou

Na svém vlastním hrobě.

Chránil jsem se růže,

Trniska se boje;

Lilii jsem hledal

A v ní blaho svoje;

Lilie je svatá,

Bez trní to růže;

Ach, o ni se také

Upíchnouti může.

Okamžení sladké,

Utěšené chvíle,

Na věky uprchnou,

Jak uprchnou mile;

Trpce-li se však cos

Dotkne duše naší,

To již zašlé ještě

Co bol mrtvý straší.

Když jsem svou Julinku

Po hájích hledával,

Vždycky u ní jiný

Blaženě sedával.

Nesedá tam více,

Když tam kroky řídím,

A já ho tam přece

Vždycky sedět vidím.

Slýchával jsem vždycky

Lidi povídati,

Srdéčko že najde,

Kdo své srdce ztratí.

Snil jsem, že jsem našel

Srdéčko převnadné;

Srdce své jsem ztratil,

Nenašel však žádné.

Hrál jsem s dívkou blahou,

Srdce byla sázka,

A já vsadil život;

Výhrou byla láska.

Prohrál jsem, a nyní

Zničen musím lkáti,

S anjelem i nelze

O srdce již hráti.

Srdce, lidské srdce!

Ty jsi tajné moře;

Hluboké tvé blaho,

Hluboké tvé hoře;

Blažen, kdo v svém srdci

Chová svoje nebe;

Žebrák, kdo ho marně

Hledá mimo sebe.

Přísahal jsem svatě

V blahém lásky bludu,

Julince že svojí

Věčně věren budu.

Věren jsem a plaču;

Ach, co ze mne bude,

Jestli každá věčnost

Věčně trvat bude!

Komu vezdejšího

Žití shasla svíce,

Toho prý nebolí

Na světě nic více.

Umřelo mé srdce,

V hrobě odpočívá,

A ono mě přece

Někdy zabolívá.

Hrňte se jen na mne

Kruté losu muka:

Bdíť nad námi svatá

Lásky věčné ruka:

Z bouře kruté vzejde

Slunce záře vděčná;

Bol jen na čas trvá,

Radost bude věčná.

Rozloučen jsem se vším,

Co mi bylo drahé,

Vše mě opustilo,

Sám jsem v poušti nahé;

Ať se co chce děje,

Nebi vše poroučím,

Vždyť se jednou také

S sebou sám rozloučím.