KONVERTITA.

Než kázáním bít počne v hříchy,

zrak jeho maně bloudí ven,

kde červnový den slunný, tichý

se plně směje do oken.

Pak s kazatelny pohled těká

v lid chladnou chrámu prostorou,

jak na boží zde slovo čeká

z nich každý s hořkou pokorou.

A bůh sám ví, zda pokora to,

co vyryto je v tváře všem,

či němé ztupění, jež spjato

teď s celým jejich životem.

Pár roků tomu... přijímali

ve chlebě Krista, ve víně,

teď přišli poslechnout, jak chválí

kněz téhož Krista latině,

víc, palaše že děsily je,

že na kacíře vypsán trest,

své přišli ukloniti šíje,

než tak že duše touhou jest.

On, přísný kazatel, vše ničí,

kde koukol se jen vyskytá,

jak soudce nad hříchy se tyčí

kněz důstojný, Jan Rokyta,

jenž navrátil se k svaté víře,

ač kdysi stál jak pevná zeď

a nevěry štít pro kacíře;

ten s kazatelny mluví teď:

„Ó, drazí, hřešili jsme spolu,

jak vy, já bludů cestou šel

a stejně svedl v zemském dolu

nás ďábel, lidstva nepřítel!

A odmítli jsme světlo z Říma,

to vzpurným slovem odbyli,

že on jen spasí, hříchy snímá –

my ubozí, my zbloudilí!

Pán velikým nás bije trestem,

hřích děsné přines’ ovoce,

kdož polem jdete, vsí i městem,

teď pokořte se hluboce!

A popel sypte na své hlavy!

Ó čiňte, čiňte pokání!

Jas boží přízně přelaskavý

ať v naše dny se uklání!

Je časný život pro člověka,

však věčnost hrozná, bez mezí!

Zda, hříšníče, tě nepoleká

žár pekla, věčné řetězy?

Kvil zatracených sirnou tůní,

pláč strašný, marná naděje,

kraj zoufalý, kde nářek trůní –

kéž duch se na dno zachvěje!

Ó, modlete se, proste Pána!

Trest z jeho ruky přijměte!

Dík vzdejte mu, že záře rána

vám vzešla ve tmě prokleté!

Teď otevřete srdce spáse,

z dnů krvavých čas pravdy vzrost’,

kéž nářek všude rozléhá se

pro hříšnou naši minulost!

Já syna dal, by božím sluhou

byl za bloudění otcovo,

by missiemi, prací tuhou

ved’ hříšné k církvi nanovo!

Z nás každý bloudil, zatvrzelá

teď nitra pláč má provanout,

než propast rozevře se stmělá

a neuprosný přijde soud!“

A umlk’... V duši jemu vstává

dob uplynulých dávný cit...

ví bůh, proč jako kletba žhavá

ten čas se nedá zaplašit!

Tak proti Římu bušil kdysi...

měl ženu – – – bol jen zaplaví!

...a pestré touhy spřádali si...

ó marné, marné výpravy!

Vždy zřeli ve snu rozzářeném,

co synu bude údělem,

lesk, sláva jak mu bude věnem

v života proudu vzkypělém...

Teď římským knězem... kterak pálí

sny minulé... a vše je hřích...

ni modlitby hlas neustálý

klid nedá v dumách stemnělých...

A sestoup’ dolů... udýchaný

muž v sakristii čeká již:

„Žel, z mých úst Jobovy že rány,

důstojný otče, uslyšíš!

Tvůj syn i s otcem Burnatiem

jak mučenník pad’ v žalný den

a pod sekerou, kosou, kyjem

jich zněla modlitba a sten!“

Kněz retem škub’ a upřel zraky

a zachvěl se a němý byl...

To veliký bůh nad oblaky

tak těžce nyní udeřil?

Či ďábel to či síla jiná?

Kdo trestá, kdo se teď to mstí?

A jaký hřích a jaká vina?

...Jen tma se v očích uhostí!

Chtěl říci cos... prý sílu nese

řeč Páně, Písem citáty...

však mlčky k zemi pad’, jak v lese

když dub se shroutí podťatý...