Kopistům v Louvru.

Tak bývá to: Na nejkrásnější fíky

tlum lačných vos vždy letí,

na obrech zřím se pásti trpaslíky,

kol klenotů – co smetí!

Tu blázen ve své práci sšedivělý

dře denně Rafaela,

a jeho obraz falešný je celý,

jak jeho duše celá.

Tam stará panna sotva kost a kůže

se pachtí dvacet roků,

těl nahých stihnout lilie a růže

i oval plných boků;

a vše jest falešné a nemotorné,

ty tóny vzduchu chladné,

ten štětec, dřívko, barvy ty jsou vzdorné

a ve všem – srdce žádné!

Tak lopotí se denně ubožáci,

až zázrakem přec hloupý

a fádní Angličan jich bídnou prací

se zmásti dá – a koupí.

Vše zaplaví tu, drou vše bez rozdílu,

Madonny, stromy, koně,

co nejtěžší, to vyberou si k dílu,

jak Louvre byl by pro ně.

Viz vlasatého tam se klátit hlupce,

jak na vejcích tu dámu –

Kéž lze jak Kristus lichváře a kupce

tu spřež vymrskat z chrámu.