Koráby.

Na vlnách dřímou plachetní lodi,

a žlutá lampa

v šedivém tichu choře se Ieskne

na hládi vodní.

Na lodi ticho, usnuli všichni;

jen němý strážce přes okraj hledí...

A zcela dole,

v propastech tmavých,

chystá se k spánku

obrovské moře.

Ty lodi bílé, s pestrými stěžni,

věnčené květy, v jásotu davu,

jež do vln moře

vypluly z jitra v příznivém vánku

a náhle bleskem zdrceny leží

na pustých skalách,

ty lodi lstivé, korsárů hnízda,

pod černou vlajkou, zdobenou lebkou,

věštící všude zkázu a nářek,

smělé jak orli, rychlé jak větry,

bojovné, mstivé,

konečně našly kýžený pokoj

na jeho hrudi.

Ty lodi vetché, s otvory v boku,

ty lodi smutné, jak mrtvé vášně,

jichž sporé mužstvo na přídi stojí

a spíná k nebi hubené ruce.

A zcela dole,

v propastech tmavých,

hoví si moře,

napnuty sítě

na všechny strany,

a klidně dřímá. –

A Noc jak kráska

s hvězdnými zraky

a s kyprým ňadrem

lehce se sklání

nad spícím tělem,

hladíc je něžně po dlouhé hřívě,

jež volně splývá

přes skalní hroty.

Na lodi ticho, usnuli všichni;

jen němý strážce přes okraj hledí.

A zcela dole,

v propastech tmavých,

vlní se děsná

chapadla moře.

Na vlnách dřímou plachetní lodi,

a žlutá lampa

v šedivém tichu choře se leskne

na hládi vodní.