KORÁBY.

Modř hluboká, jež barvou Jadranu je,

se proměnila v barvu ocele,

od jihu vítr nepříznivý duje

a nebem honí mraky setmělé.

O skaliska se vlny rozbíjejí,

zpěněné šumí vzhůru po břehu –

i na moři se bílou pěnou skvějí,

sciroccem poháněny do běhu.

Kde ve slunci se skvěly plachty člunů,

tam dnes jen bělají se skvrny pěn –

dnes vítr ladí melancholje strunu,

jíž dchne i obraz moře beze změn.

Zrak marně k horizontu upíná se,

dnes nedýmá ni v dálce paroloď –

jen moře leží tu v své chmurné kráse,

jen oblohu zříš nad ním, jeho choť.

Tě jímá nekonečno, píseň moře,

že ztrácíš míru pro dálku i čas,

jen zříš, jak vítr tmavou pláni oře,

jen příboj slyšíš hučet zas a zas...

Tak minula, ó nevím, jaká chvíle,

když tam, kde zahýbá se skalní břeh,

se vynořily velké plachty bílé,

že obrazem tím v prsou mřel mi dech.

Lod’ jedna majestátní, druhá, třetí,

tři na každé jsou mocné stožáry,

jak ptáci velikáni mořem letí

podivné jejich, dávné útvary.

Což obrátil se čas a letěl zpátky

až v dávno uplynulá staletí?

Což zanesl mne nazpět do pohádky,

jež jevívala v snách se dítěti?...

Hle, koráby se blíží, blíží zdlouha,

jich tvary že již oko poznává:

ten zdobí na okraji modrá prouha

a vpředu svaté Panny postava.

A na palubě – pravda to či zdání? –

muž v černém, dávném kroji jak by stál:

plášť černý, péro s baretu se sklání –

toť věru benátský je admirál!...

Širokým zrakem zírám na vidění:

Jsi stín? či jsme již stíny ty i já?...

V tom zachvělo mnou dávné písně znění:

sbor plavců zpívá „Santa Maria“...