Kořalka.

Blízko u kostela

čert rád sobě dělá

krčmu kapličku;

tam pak do své síti

chytrák zhusta chytí

slabou dušičku.

Sotva vyjde z chrámu

u ďáblova krámu

cítí pálenku,

soused neodolá,

někdo-li jej volá:

„Pojď též na sklenku!“

Člověk ten se stydí

známých, hodných lidí –

ale vešel přec;

jizba plna puchu

odporného vzduchu

jako v kouři pec.

Muž ten v koutku sedí,

kolem sebe hledí

na vřavu a ruch;

okem vypouleným,

slovem pomateným,

zdraví druha druh.

Ten má blbé řeči,

onen už jen bečí,

třetí blábolí.

Toho hněte bota,

nohu s nohou motá,

vráží ve stoly.

Tam se kdosi směje,

jiný řve a kleje

světu nadává;

posýlá vše k čertu,

proudí se mu ze rtů

slova rouhavá.

Zaplatil muž sklenku,

rád byl, že je venku,

a hned domů šel;

věren ctnostné síle

nikdy od té chvíle

krčmy neviděl.

Co tu spoustu viděl

v duši své se styděl

za ten hluk a ryk;

často mluvil k sobě:

„Běda hříšné zlobě –

to Čech katolík?