KOŘENY.

Hluboko v zemi naše kořeny

co srdcí, mozků se již vypíjely.

Jsou k velké práci ještě stvořeny,

mrtvými províti nás k světlu těly.

Jen když zem cítit ve svém hluboku

jak prostor, základ, místo tvé je jisté,

živí tě a dá prýštit v průtoku

podzemní prameny, hučící, čisté.

Ne, z nejmenších to není zázraků

tam růst, kde tvému zbraňovali růstu.

A mluvit tam, kde chtěli opaku

nebázlivými otců svojich ústy.

A z nejmenších to není milostí

růst k plnosti své, k lásce, zaslíbení,

uprostřed obžalob a příkrosti

tam, kde ti brali slunce, světlo denní.

A z nejmenších též není osud náš:

musit si srdce na srdci jen hřáti,

jen mezi bojem chrániti si Otčenáš

a z víry otců k dnešnímu dnu zráti.

Kořeny, pijte naši souvislost

s bratrstvím duší, s biblí krásou přísnou,

kořeny, pijte velkou minulost

svědomí hlídající, neúlisnou.

Kořeny, pijte, pijte ještě víc,

radostno píti, jen když duše věří,

ta žízeň po svobodě utěšíc

jen naši touhu k velikosti změří.

A pijte také pelyněk a žluč

krvavých, nespravedlivých, mstných dějů hrůzy,

zrad, slibů zmařených, z nichž vnuku, uč

se výstrahám, kdo zadržel tvou chůzi.

Kořeny, pijte! Ale v sladkost míz

ať přetvoříte vše to v dílně boží

a v síly dobré, z nichž sto jisker křís’

by každý úder, který život zmnoží.

Jen na kořeny když ti nesáhli,

ty vyženeš a vzrosteš do koruny.

A nechť jsi z kůry dřen a vypráhlý,

Žár slunce najdeš zas, chlad smírné luny.