Kořící se Slavii.

Nechť jiní na zsinalou tvoji tvář

ti lichotící masku přitlačí,

mě neklame ta zlatá její zář,

zřím pod škraboškou hlavu umrlčí.

Proč nezemřeš, když žíti neumíš,

když duši vdechnout Bůh ti zapomněl?

Ty pořád klečíš jen a skláníš hlavu níž,

ó žebračko, a úsměv nevěstčí

nabízíš všem, již šlapou na tvou šíj.

Ó, kéž by raděj velký trup tvůj tlel,

jenž od moře se vleče ku moři,

by konec hanby byl! Kéž umoří

dech hniloby tvé aspoň kletou tlupu

psů vyjících a krákajících supů,

jež, nenasytná, lační po svém lupu!