Kořínek.

Mám tě, ty malý diblíku!

Mluv, co tvé nožky shání v borku?

Ó jaké květy různých vzorků

si v krásném neseš košíku?

Jak? Laskavec a divizna!

Hle, horská moje čarodějka,

juž plaší se mi jako čejka –

ba ta se k čárům nepřizná!

Však rozumím ti, děvče, přec!

Toho, jenž v srdečku ti vězí,

ti upne jako na řetězy

ten divotvorný laskavec.

A by jej kdosi všetečně

snad nepřivedl v nebezpečí,

to divizny je sladkou péčí:

ta uschová ho bezpečně!

Ó rozumím ti, děvčátko!

Však rci, zda v stínu těchto dřínků

víš pro mé srdce o kořínku,

jenž zhojil by je za krátko?

Že nevíš – nevíš! Nuže věz:

vyrůstá v dívčím ňadru čistém,

rty líbezným jí sladí listem

a chytá jako do želez!

Ó kořínek to čarovný!

Jen jednou-li se květem chlubí,

nic víc ho z ňader nevyhubí,

ať horalky či královny.

Ó podivný to kořínek!

Jen jednou-li se v ňadra vpustí,

juž na věky v nich musí růsti

a sladkých rodiť vzpomínek!