KOŘIST DUŠE

Když z výprav jsi se vracela, já na prahu tě mlčky vítal.

Noc byla někdy mlčící a den už někdy v horách svítal

a poplašený skalní pták se klikatě nad vodou kmital.

Tak v polosnu jsi přišla vždy kol Měst a Korábů a Chýží

po cestách, kde srp měsíce jak smutkem zamyšlen se níží

a pouští modré pablesky vysokých stromů hustou mříží...

Já dlouho mlčky odkládal jsem kořist, již jsi přinášela:

to kapraď cestou uvadlá, to škeble, která nezvučela,

to slova písně ztracené, jež vichr rval a pohřbil zcela.

V ty podvečery ústa má se ironicky zašklebila,

že etherická křídla tvá tam nedolétla, jak jsi snila,

a že’s mé tělo ubohé od pláčů neosvobodila...

To bylo hoře veliké, jež kdy jsem poznal podvedený,

že’s dávně, velké sliby své nechala všecky nesplněny

a že’s mne oklamala tak, jak jenom zrádné mohou ženy.

Kde jsou ti orli odvážní, již do kýžených krajů pluli?

A kam zmizely koráby a v který směr se z rána hnuly,

jež pod pobřežím čekaly na rozkaz tvůj a tvoji vůli?

Kde Ostrovy jsou zelené a slunné jejich zrcadlení,

kde tance k štěstí zrozených, při flétnách zalykavé pění

a jitra jarní, na květech jež bílých uléhají v rdění?

Jak smutna umíš vracet se s tím čelem starostlivě zrytým!

Ty’s nedolétla, kam jsem chtěl, a nedošla ku zámkům skrytým

a ku neznámým Ostrovům a k Horám v dálce obrovitým.

Víc v tobě hořet nemohlo, víc světel v krystal promítnutých,

přec jako popel doutnáš teď a vesouváš se v rozžehnutých

plamíncích vzdoru zemdlených a za bezvětří nepohnutých.

Tvá povolnost, ta lísavá! Zděděná slabost! Trpět chtíti,

jak Nazaretský rozsoudil, raněna mlčky odejíti

a nemoci pěst zdvihnouti a v podlé všecky tváře plíti!

Ty ubohá a bludná ty, tvé denně šlapu nudné smetí,

ty drobné škeble, kapradí, jak dary nerozumných dětí, –

já chtěl tě vidět vítěznou a chtěl tě velkou uviděti!

Tak hovořím k ní včera, dnes, a posměch můj jde za ní všude...

Vždy beze slova odchází a oči má tak pláčem rudé

a spíná bílé ruce své, ty ubohé, na kořist chudé...

A volám za ní naposled: Svůj oštěp vem’, je jitro svěží,

hle, slunce hoří na cestách, ve vodách, na obzorech leží

a v přílbách těch, kdož napřed jdou, blyskotným ohněm stříbra sněží...

A ukořisť mi vítězné všech snů mých znovanarození,

to slovo jedno, štvanému jež srdci nese vykoupení,

a kouzelný ten amulet, jímž ukojeno každé chtění...