KOŘIST REVOLUČNOSTI

Ty rozmach, blaženství a cíl

člověka zříš v svém pohodlném vidění

dogmatu toho: sestřelíš zlo z barikád,

zbrocený krví, ženou milován a stále mlád,

tam pomiluješ, měšťáka kdes vyvraždil.

Tak strašíš uboze, jda ulicí

v těch revolučně pohodlných škorních zděděných,

kdo zaspal čas, ten budí smích.

Je revolučnost v každodenním zraku hrdinném,

je v tom, cos v síti ulapil, co na tvé udici

se zmítá, abys k hodům společným

svou kořist uchystal

a všem, kdož po sbratření zatoužili, dal.

Je lépe v srdce lidská vstupovat

a duchem křtíti je, než vraždit z barikád.

Neb smrt, jež samým člověkem je nastražena

jak tisícerá pasť je jiná smrť než ta,

laskavě na rtu posledním jež slovem zakvétá

z poslední tvůrčí vůle nejvyšší,

jak usmířená kajicnice žena.

Však smrt, jež samým člověkem je nastražena,

je podlá smrt, vždy vražedná a vraždící,

k odvetě volá pomstu

a chlemtat jde tvou krev

zas žízní pomsty věčně žíznící.