Kořist umění

Já dlouho bdíval jsem jak lovec schystán k ráně,

když po umění toužil jsem jak po kořisti.

Já položit jsem k nohám chtěl ji v srdce raně,

v zrak zhaslý zřít, snem věčna obepřísti.

Neb každou láskou, jíž se touha vyžije

se něčí srdce vykoupí neb zabije.

A často kořist se mi objevila,

však milosrdně navždy odcizena,

už nikdy podruhé se nevrátila,

neb zmizela jak smutná, příliš hrdá žena,

když s hříčkou toužila si zahráti,

a okouzlíc, zjitřila k závrati.

Než, vášní chvěl jsem se jak čekající lovec

když chybí jelena, jenž s dupotem se řítí

s parohy zdviženými, v doubí, za jalovec

se vzdaluje, až zmizí, zmizí v prázdné mýti,

tě v bezvědomí zanechá – zda bdím, či sním? –

vždy užaslého slavným zjevením...