KOŘIST VĚTRŮ.

Podzimních větrů duši zaleh’ kvil.

Dotěrným chladem zvlhly naše líce.

Tys’ zradila. Já zradil. Kdo však zradil více?

– Ty slzy jenom vítr vynutil!

A to je konec!? Stichlas’. I já stich.

Bázlivý pohled strnul v listí mědi.

Už do dálky se se mnou nezahledí

dvé tmavých očí, jejich pláč i smích.

Ty stromy ponuře tak dnes se k nebi pnou!

Nečněly tak nikdy nad svazkem dvou duší...

To jistě dnes ty stromy asi tuší,

že mlčky, bez slzí se tu dva rozejdou.

Z nás každý věděl, po tom objetí,

v němž naposled se naše těla chvěla,

že pro sebe ta na vždy odumřela,

jim láskou vstříc se nelze zachvěti.

Sklál puklý kaštan ostrých větrů kvil,

znamení smrti napsal v naše líce.

Ta tesknota! Ze zrady? Ne: kdo zradil více.

– Ty slzy jenom vítr z oka vynutil!