KOŘIST VÍDEŇSKÁ
Triumf Čičikova! – V jeho čele
nadšeného zříti hlasatele,
jenž mu od dvou roků slouží vřele,
mariánskou drahou houfnici!
Potom janičáry, šmoků šiky,
bařtipánské boží bojovníky,
štrébry, dietáře, nádeníky –
Čičikov v jich středu převeliký
na voze má zlatou stolici.
A jak moře v slunce objevení
mladočeský národ v udivení
poslouchá ve svatém roznícení
houfnici tu tohle hlásící:
„Desetkrát Sláva! Hej! A k zemi kloňte hlavy,
do pražské brány vjezd hle Zlatoústý slaví,
buď chvála Mu a čest!
On lev a orel náš! Ověnčen kořistěmi
se z Vídně navrací v svou milovanou zemi,
jíž nehynoucí zdobou jest!
Bum! Sláva! Sláva Mu! A pějte Hej Slované!
Co hrdlo vlastence, ať volat nepřestane,
až zem se otřese a zachví nebesa!
On granát nádherný od chladné od Jizery
jak slunce zaplál nám a zahnal soumrak šerý,
On prapor jest, jenž neklesá!
Od ledna šestého a roku desátého
většího nemáme my nad genia Jeho,
jen lebka proradná tomuhle nevěří –
však my, kdož stojíme v národa těžké službě,
leb takou rozbijem v své neochvějné tužbě,
by dostal fenix náš, co jemu náleží!
On Riegra větší je i Palackého větší,
Sladkovský břídil byl, i Havlíčka On předčí,
kdy svého Homera On najde a Sbor Mus?
Co oni přivezli? Nic jeden, drobty druhý
a třetí ubil se, že boj ved planý tuhý –
však On hle veze celý plný vůz!
A na něm kořist je – všech kořistí to souhrn!
Jsou divy žasné tam, jsou zázraky a jsou hrn-
ce plné egyptské, jichž národ hladový
už věky dlouhanské ždal ve smrtícím hladě,
ty urval heros náš, ty složil na hromadě
a vozem veze dnes do země Karlovy!
Tisíckrát Sláva Mu! Z té nepřátelské Vídně,
jež jedla mozol náš, krev naši pila klidně,
vůz prvý jede dnes a jiné jindy zas!
Neb není pochyby: náš boj má míti zdar-li,
ten Karel největší nad všemi dosud Karly
jej provede, ta Spása spás!
Cavour i Gambetta – jak blednou tato jmena
a tratí na zvuku dle Jeho vyslovena;
i Bismarck přímo prtačí,
když úspěch změříme té dlouhé řady roků
s tím, co náš český Lev vzal v jednom velkém skoku,
co slovo říci nestačí!
Zde měly volat by Šumava, Krkonoše
a všechny hory ty, jež tyčí se v Čech ploše,
tož s Milešovkou Říp a Ještěd s Blaníkem,
a zvony chrámů všech by hlaholiti měly
a vlast by měla pět, že svět by trnul celý:
že není nad Něho v všemmíru velikém!
Bum! Bum! Bum! Střílejte! A hrajte Hej Slované!
Co hrdlo vlastence, ať volat nepřestane!
Hle kořist nádherná! Ó vizte jen vůz ten!
A kdo by zkřivil ret snad k žertu, ku pošklebku,
ve jmenu národa mu rozbijeme lebku,
ve jmenu národa buď proklet, zlořečen!“
Takto hřímá houfnice. A vůz s Čičikovem
projel slavně první pražské brány krovem,
mladočeský národ diví se a sráží:
– Co je v hloubi vozu? – vespolek se táží.
– Co nám Karel vyrval z rmutných Vídně vln?
Úžas, udivení! Čičikov tu vstává,
do vnitřností vozu nahlednouti dává
Vůz ten ministerských slibů pln!