Korotev.

Nesly se v hejně korotve

k břízám na slunné mýto,

kde babího léta od větve

ku větvi třpytí se síto.

Seděly tiše ve trávě,

bylo tam tulno a milo,

vítr zaléhal v dálavě,

o míru božím vše snilo.

Tu zavyli psi divoce,

a rány duní vzduchem,

vylétlo hejno vysoce,

plašeno vražedným ruchem.

A do modra rány za nimi,

do zlata slunného vzduchu,

ty hučí hlasy hromnými

jim slovo „smrt“ do sluchu!

A jedna z těch ran zasáhla

ubohou korotev v letu,

marně svá křídla napřáhla,

zápasíc v střemhlavém sletu.

Ty ostatní strachem šíleny

řítí se k dálnému chlumci,

neslyší sestry své kvílení,

spaseny jásají k slunci.

A raněna spadla k zemi v mech,

z těla krev teplá jí řine,

a štěkot se blíží, psů horký dech,

a děsná smrt již kyne...

Juž tone v smrti mrákavě,

to ale bolí ji posud,

že sestry její v dálavě

nermoutí víc její osud;

to děsí ji víc než nicota,

ta temně zející tlama,

že vidí po čas života

jak přec jen byla sama!