Korrektor.

Tak tu sedám každodenně

od večerních dumných hodin,

kdy si jiní spokojeně

hoví v kruhu milých rodin

jako ptáci v teple hnízd;

žena dřímá pod hroudami,

syn můj mezi peřinkami

jako vše až na tu ztrátu,

jež mě nepřestává hníst,

slaďounce již spí... a já tu

musím číst.

A čtu dnes, jak čet’ jsem vždycky,

úvodník a zprávy denní,

sněm a přehled politický,

soudní síň a o osení

zprávu třeba z Chotovin,

ale také inseráty,

služby, práce, různé ztráty,

obchod, kde je prima káva,

nebo výčep lihovin,

vůbec všechno, co se dává

do novin.

Dokud u kas k pohovoru

nálada je při sázení,

ani „koně“ korrektorů,

ač již k tahu zapřaženi,

trmácet se nemusí:

je dost času lovit „ryby“,

pravopisné hledat chyby,

které v obtah vloudily se

usednuvše v sazbu si,

ba i louskat v rukopise

rebusy.

Hůře, když se k sklonku chýlí

doba sazbě vyměřená;

tu je třeba napnout síly,

aby mysl unavená

chtějíc snad už na kutě

nenechala ze zákoutí

kterés kasy proklouznouti

nějakému velešprýmu

nutícímu k smíchu tě,

ale vždycky končícímu

mrzutě.

Přikvačí, ač nevoláno,

pomyšlení, byť i klamné,

až sem vejdu zítra ráno,

že hned celá sazárna mne

uvítá jak šumný úl,

že i ústy metrampáže

redakce mi něco vzkáže

a pan sazeč energicky

přijda bouchne na můj stůl –

kdo chce psa bít, najde vždycky

na něj hůl.

A tak časem zdola shora

ten a onen zadupne si

na „nedbalce“ korrektora,

že zas přehlíd cosi kdesi

v inserátu „Čabraky“;

nečitelné rukopisy –

na té nitce místo visí,

jemuž dal své ideály,

nyní skleslé na vraky,

v oběť i svůj talent, má-li

nějaký.

Ó, já také jednou míval

sny a touhy, krásna zárod,

o lásce jsem k dívce zpíval,

pojal v srdce vlasť a národ,

svět i lidstva dychtění,

ale život šlehy svými

pálil křídla nadšení mi,

že jsem v sobě neustálen

dal se zřídka do pění

a byl tím jen víc zas vzdálen

umění.

Život, který skytá jiným

tiché štěstí prosté hoře,

ved’ mne krajem nehostinným:

nebo hnal mě proudy moře

od úskalí k úskalí...

pravda, posléz žínka drahá

vystavěla stan mi blaha,

však než sama nadála se,

přišly náhle přívaly,

a ty rázem vše mi zase

porvaly.

Tenkrát v hlavě černé chmury,

v srdci tuchu příštích věcí

čet jsem prvně korrektury

v ohnivé té novin peci

dlouho, dlouho do noci;

a co klidu měl jsem třeba

k dobývání toho chleba,

šklebili se potměšile

na mne ďábli divocí

z žínky mojí zarputilé

nemoci.

V šumné směsi různých zvuků,

v niž i smích si cestu našel,

ba i v stroje hrozném huku

zněl jen suchý trapný kašel

v uši mi tak děsivě,

že jsem, v ruce modrou tužku,

mysle stále na ženušku,

nemohl se pomyšlení

zhostit v obav předivě,

že tou dobou snad už není

na živě.

Dotrpěla... ó, muk kleště

trhaly mi srdce z těla,

a já podnes nevím ještě,

jak jsem moh’ tak zdrcen zcela

korrektury čísti dál –

ach, vždyť moje žínka milá

ve mně oheň roznítila,

jenž i v těžkých žití bojích

jasnějším vždy světlem plál,

svítě plněj na snů mojích

ideál.

A v té době truchlení mi

určil jednou krutý osud

čísti mezi zemřelými

její jméno, které posud

nutí oko do pláče – –

nevzav radu s rukopisem

nechal tenkrát umříti jsem –

zrak mi slzel... však v tom smutku

zda-li mohl jináče? –

dvouletého... ano vskutku...

oráče.

Čet jsem dál... čas prchal letem

a mně bylo, jakbych k pouti

po dědinách s flašinetem

měl se již již rozhodnouti

a s ním i svůj život spříst,

ale ohled na synáčka,

nebožčina jedináčka,

kázal mi tu déle pobýt

a se dál tou prosou bříst:

pro něj střádat, pro něj robit,

pro něj číst.

A zas řada dlouhých roků

uplynula beze změny,

jen ty slzy vyschly v oku,

jen ty rány zajizveny

v srdci mém... však s přáteli

za mladosti volných časů

co mne táhlo k slunce jasu,

v nepřízně je mlhách skryto

na ssutinách veselí –

a co mám, jsou zatím tyto

miscelly.