KORRUPCE.

Konaly se v paláci Lukullovské hody:

Moře, země, vzduch dal k nim nejdražší své plody.

Perlila se v pohárech šampanština pravá.

Domem zněla veselost hlučná, pronikavá.

Mladé, sličné pěvkyně do zpěvu se daly,

luzným zvukem dráždivý smysl odívaly;

závodily baletky v květu vnad i vděku,

aby mnohý zapomněl výši svého věku.

Zpěv i tanec, hudby hlas vířil do radostí.

Za rozbřesku raního nastal rozjezd hostí

ve zlacených kočárech. Zavřela se brána. –

Služebnictvo ke spaní položivši pána,

samo v síni hodovní na panstvo si hrálo:

zátky k stropu lítaly; pilo se a smálo. –

Kdo to drahé požívání platil?

Stát, jenž bitvu ztratil,

vojín rukou, nohou, hlavou,

dělník podraženou stravou,

měšťan, sedlák přirážkami

do válečné tlamy.

Ztrátu, zkázu, nouzi, nedostatek,

strach a hrůzu, bídu, hlad a zmatek

do nesmírna zmnožil zisků znatel,

válečných všech potřeb dodavatel!

(Dodával i duše do nebe!)

Jeho lidé pro něho i pro sebe,

kde co mohli, šmahem brali,

totéž třikrát účtovali.

Kůže byla pukavá, sukno hadrovité,

zboží mělo vady své patrné i skryté.

Mužstvu vyvařený čaj, koním ztuchlé seno,

za kvalitu nejlepší bylo zpeněženo.

Z darů milých matiček, sester, nevěst z dálky

dlouhou cestou dalekou na území války

převrhla se výtečná pochoutka i pocta:

z lahůdek byl pouhý štěrk, z vína soudek octa.

A což vládní kontrola?! Byla jaká? – Byla!

Když ne jedno, obě dvě oči zamhouřila.

Tratilo se střelivo, oděv, obuv, špíže –

obvazy a léčivo Červeného kříže!

Justicio, nemáš šlehu, rány,

by klam, podvod byly vymrskány?!

Patř! ta prsa pokryta jsou řády!

Nestrhneš jich?! Nemáš vlády?

Justicio! Nemáš na to nic? –

ani oprátek a šibenic?! – –

Bílý den již ku poledni běží –

Dodavatel v teplém loži leží.

Ať si vojsko v poli mrazem křehne,

hladem hyne – jeho srdcem nehne

chropot padlých – ani klení – –

on si leží líně,

vyspává se z opojení

po šampaňském víně.