Korsika, ostrov granitových skal,

Korsika, ostrov granitových skal,

sveřepá výspa, strmý, srázný val,

kol něhož v mracích stříkajících pěn

oceán bouří, věčně rozezlen,

ponurý ostrov nedostupných hor,

kde ve vichru se zmítá černý bor,

kolébkou jeho. Když se narodil,

do siných blesků jekot bouře vyl,

a moře vztekle hnalo útokem

na břehy srázné v huku divokém,

jako by ostrov chtělo pohltit,

a v jeho řev se mísil větrů svist –

to v dějích lidstva obracel se list.

Již týden před tím divné úkazy

věstily příchod jeho; zjevila se

kometa hrůzná v oslnivém jase,

zář její tekla na břeh, na srázy

jak nachu splav, vše nítíc v ohňů žeh,

že celý svět se zdál jak v plamenech;

po celý měsíc stála na obloze,

a hvězdy houfně v nocích pršely

z jejího chvostu deštěm létavic

na hvozdy, hory, do roklí a skal,

co moře zrudlé bouřilo se víc,

jako by v hloubi temný vztek je rval.

Jak vidno jest, již jeho zrození

hlásala nebes věštná znamení,

a vyšší vůlí jen lze vysvětlit,

že ušel později všem nástrahám

anglických korvet, škunerů a brig,

útokům vrahů, spikleneckých dýk.

Ač v padesáti bitvách klidně šel

granátů ohněm, blesky bouřných děl

v svých pluků čele, zůstal nezraněn.

A jeho příchod k vojsku nový div!

Nebyloť slyšet o něm nikdy dřív,

až u Toulonu všichni s úžasem

jej zřeli dělům velet. Nebe, zem

se chvěly v bouři. Tlamy kovové

chrlily v město zhoubné ohně své

s hřebenu hory, z houštin, skalních stěn.

To střelba nebyla, leč soudný den,

hořelo město, přístav, černý dým

se valil k obloze jak z kráterů,

a potměšilý britský leopard

se v moře vrh a prchal k břehům svým.

U vojska na italské hranici

pak náhle zjevil se. Kdo před tím zřel

ty bosé tlupy, cáry strašící,

ty mátohy, jimž smál se nepřítel,

pochopit nedovedl proměny,

jež s nimi stala se, když přišel on.

„Vojáci,“ děl, „než měsíc uplyne,

jste vítězi! Vás čeká sláva, čest

v té zemi slunné, divuplných měst,

kouzelných záhrad, mlčelivých bání

v lombardské pláni.“ Vlastní víry žeh

do jejich srdcí chátrajících vdech,

že ihned na pochod se dali s ním,

jak na patách by křídla rostla jim,

k Arcole, Lodi, Dego, Rivoli,

kdo ví, kde všude byli. Prchaly

před nimi poděšené armády

jak ovce před orlem, jenž z oblaků

se vyřítí a vrhá v údolí

stín křídel rozpiatých. Tak splněno,

co vojsku slíbil. Italie žírná

jim byla stolem, jenž se prohýbal

pod tíží pokrmů a žhoucích vín,

jiskřících v číších. Mladé vítěze

vítala města chvojím slavobran,

jásáním davů, zvonů hlaholy

a krásné ženy z oken, s balkonů

jim úsměvy a růže házely.

Dvě léta minula, co k vojákům

promluvil v Nizze. Nyní nestáli

už bosi před ním, stříbrem svítily

teď jejich kyrysy a na čákách

se skvělo zlato šňůr, vždyť armád šest

v té době zničil, dobyl mnohých měst,

sta ukořistil děl a praporů.

V těch bojích po prvé se zaleskla

zářící jména: Murat, Augereau,

Bessières, Duroc, Lannes a Masséna,

jak první z reků, vévodů a králů,

již potom stáli kolem císaře

jak paladýni posvátného Grálu.

Vládnoucím direktorům v Tuileriích

bujela příliš vojevůdce sláva

a měli strach již z jeho návratu;

bylť lepší jako Caesar v Italii

než jako Cincinnatus v Paříži

a nejlepší by někde v Číně byl.

Tu vzpomněli si na plán jeho dávný

dobýti Východu a s radostí

mu vzkázali, by táhl na Egypt.

To vhod mu přišlo. Proto za krátko

byl Napoleon hotov k odplutí

a k armádě své pravil: „Vojáci,

vy dobře víte, že je Anglie

náš úhlavní a starý nepřítel,

jenž v celém světě brojí proti nám.

Já nedávno se vrátil z pobřeží,

kde prohlédl jsem naše přístavy,

Ambleteuse, Calais, Dunkerque, Nieuport,

i všechno loďstvo, jež má Francie;

žel, poznal jsem, že ještě není čas

pomstíti nesmířené porážky

u Kresčaku a Azincourtu. Zrát

necháme zlatou hrušku, Anglii,

až přijde podzim její, do klínu

nám sama spadne. Snad jste slyšeli,

že zpupní bejové, jež Angličan

potají podněcuje, tupili

posvátnou vlajku naši? Nuže, teď

nám chvilka zbývá, bychom ztrestali

urážku těžkou. Pojďme na Egypt!“

Tu velkým hněvem vzplála armáda

a všichni o překot se hrnuli

na lodě s křikem: vzhůru na Egypt!

S Napoleonem na loď vstoupili

největší rekové, jež nesla zem

od časů mytických, co s Jasonem

za zlatým rounem Argonauté pluli.

Bylť Desaix tady, chrabře, nezištně

jak Říman sloužící jen vlasti své;

s ním klidný Duroc, rádce rozvážný,

Napoleonův přítel oddaný,

jenž vlídným slovem, řečí laskavou

utišil často vznikající spor;

plul Murat s nimi, nový Achilles,

jenž v bitvy šel jak na slavnostní ples

oděný pohádkovou výstrojí,

svítící stříbrem epolet a stuh;

pak Junot, bouřlivák a dobrodruh,

Lannes, rytíř bez bázně a úhony,

jenž svoje čisté srdce bezelstné

rozdílel s všemi; byl tu olbřím Kléber,

budící zjevem svým již úžas všech,

kdož zřeli jej, neb všechny převyšoval

svou postavou jak homérovský bůh;

pak Marmont, Davout, věrný Berthier

a mnoho, mnoho jiných hrdinů

šlo za svým vůdcem v dálnou končinu.

Snad známo vám, že tenkrát na moři

sta křižovalo britských korábů,

střežících břehy africké, leč div,

oceán jasný, modrem zářící,

se zatáh mlhami, že plavčíci,

již na stožárech ráhny šplhali,

si neviděli v tvář. I praví báj,

že Nereidky, mořské bohyně,

úsměvné, plavé, láskou vzplanuly

k velkému Vůdci, když jej uzřely

na přídě lodi stát, a závoj mlh

na moře utkaly, by neviděn

unikl záhubě. A proto šťastně

u břehů egyptských se přistálo.

Kdo ví, že Egypt lidstva kolébkou,

že jeho počátky tmou pravěkou

se ztrácejí a jeho vědění

a moudrost tajemná jsou dědictvím

snad oné říše zvané Atlantis,

již zhltly katarakty mořských vln,

pochopí snáze úžas vojáků,

když v těchto cizích krajích stanuli,

v té zemi chrámů chmurných, obrovských,

kde zlaté modly, bozi podivní,

ti s tváří lidskou, oni zvířecí,

ti v tvaru rostlin, ptáků, ještěrů

a jiní, kteří dvojí podobu

na sebe vzali, zvířecí i lidskou,

ač z jejich zjevů, směšných na pohled,

svítalo cosi jako poznání,

že jsou to náznaky a symboly

pravd hlubokých a věčně tajemných;

v té zemi Pyramid, jichž vrcholy

jak u nás hory do modra se pnou

a skrývají prý bájné poklady,

ač jiní myslí, že to špýchary,

do kterých moudrý Josef ukládal

za časů biblických vše obilí

žní bohatých pro léta hladová,

leč pravdou bude, že to náhrobky

velikých faraonů, kteří v nich,

oděni v zlatá roucha, čekají,

až povede je před soud Anubis

s šakalí hlavou. U těch Pyramid

číhalo deset tisíc mameluků

a nespočetné hordy Arabů,

až přiblíží se vojsko Francie.

Když probudil poušť ranní zoře svit

jak úder meče na stříbrný štít,

a s výšin Embabehu, z táboru,

zableskly půlměsíce praporů

a hemžících se mameluků zbroj,

ukázal Napoleon do dáli,

kde ve slunečné mlze růžové

se na pozadí mokatamských hor,

modravě šeříkových, zvedaly

přízraky Pyramid, a k vojsku děl:

„Svedeme bitvu s vládci Egypta.

Na půdě, na níž stojíte vy dnes,

stál kdysi Amru, Caesar, Kambyses.

Vždy pamětlivi buďte, vojáci,

že s vrcholů těch obřích Pyramid

čtyřicet století se na vás dívá!“

Pak naposledy orlím zrakem svým

přehlédl šiky, pět svých divisí

v pět skupil čtyřhranů, jež bodáky

se zaleskly jak hradby z ocele,

kde skrývaly se temné jícny děl,

by sily zkázu v davy nepřátel.

A sotva Napoleon udělil

poslední rozkazy a do středu

jednoho ze čtverců se uchýlil,

by na svém koni, v plášti šedivém,

odevšad viděn, terč všech výstřelů,

sám řídil příští bitvy osudy,

tisíce jezdců v zbroji sršící

odlesky slunce, divou vichřicí

se řítilo již s výšin gizežských,

bej Murad v čele na svém komoni

jak labuť bílém, snědý, přeskvělý,

oděný stříbroskvoucí ocelí,

a mihotavý chochol z rubínů

se zeleného jeho turbanu

jak hvězda svítil. S křikem vítězným

se hnali jezdci k srubům železným,

v tom vyšlehly děl skrytých plameny

a celé řady ořů pádících

se k zemi zhroutily jak zkoseny

obrovským srpem, ale nové dál

letěly přes ně, že jak trsy skal

ve vlnách rozbouřených, ječících,

zmizely čtverce v jezdců příboji.

V oblacích dýmu, který zahalil

bojiště celé, jako závoji

kmitaly tváře, sněžné turbany,

třpyt půlměsíců, křivých šavlí blesk,

v sten raněných se mísil zbraní třesk,

ryk mameluků divých, řevy koní,

již vzpínali se před zdí čtyřhranů

neb pod ostruhou jezdců zoufale

v střed bodáků se skokem vrhali.

A v této vřavě, křiku, řinčení

Murada beje fantastický zjev

se míhal kouřem, jako pouště lev

v seč nejprudčí se vrhal, démonem

se býti zdál, jenž jako ze země

vyvstával náhle, na všech stranách zněl

hlas jeho mocný. Ale marně hřměl,

z ocele srub se ani nezachvěl.

Když v krátké chvíli ticha, oddechu

dým rozplynul se, kolem čtyřhranů

zřít spousty mrtvol, zbraní, turbanů

a řvoucích koní, jimž se valil z břich

proud krve rudý, šavle, prapory,

a z trosek těch se kupy raněných

jak vlny mořské, zpola ztišené,

zvedaly s nářkem; v dáli Murad bej

svých mameluků šiky prořidlé

k útokům znovu řadil. Napoleon,

by skončil bitvu, nový rozkaz dal,

a všechny čtverce železné se teď

srazily rázem, v půlkruh splynuly,

a tato dlouhá ocelová zeď,

z níž vyšlehaly stále blesky děl,

vpřed sunula se, aby zdrtila

smrtícím objetím lid Muradův.

Když viděl bej kol sebe padati

jak dechem smrti řady jezdců svých,

pochopil, že je všechno ztraceno,

a v divém trysku s hrstkou oddaných

do úzké průrvy vrazil, jediné,

jež zbyla ještě mezi nilským břehem

a nepřítelem, proletěl jak vítr,

mžiknutím zmizel ve vsi, nad Džizehem

pak za chvíli se opět objevil

už jako stín, jenž stále víc a víc

se vzdaloval, až zmizel za obzor.

Teď pěší vojska, zevšad sevřena,

v zoufalství vrhala se do Nilu,

jenž na svých vlnách do dalekých měst

unášel koní, mrtvých tisíce,

porážky velké žaluplnou zvěst.

V síň pohádkovou, jak jen Orient

ji vysnít může, s útlým sloupovím

z mramorů lesklých, do níž ze zahrad

šumících vodotrysků vanul chlad

s myrt zkvetlých vůní, sultán svolat dal

proslulých magů, kouzelníků sněm,

co měl jich v zemi, neboť žádná zem

na světě nemá tolik čarodějů

jak právě Egypt. Vědy tajemné,

jež kdysi kněží v chrámech střežili,

jim z rukou vypadly jak zrcadlo

a na tisíce kousků třpytivých

se roztříštily; kde kdo odnesl

tu větší, menší střep, jenž odráží

část velkých záhad, jakých pod sluncem

je stále víc, než rozum pochopí.

Tak jeden hady krotit dovede,

že tančí poslušně, když píská jim,

a jiný símě vloží do země

a za chvíli již z něho tajemně

keř vyrůstá, jenž květy zavoní,

pak odkvétá a v plody uzraje

před vaším zrakem; třetí do vzduchu

vymrští provaz, po něm k obloze

obratně šplhá, až se diváku

nadobro ztratí v stříbře oblaku;

ten opět za živa se pohřbít dá

a po měsíci vyjde z hrobu zdráv;

ten umí kîmsun z pouště vyvolat

a jiný z blankytného nebe déšť.

Ty všechny sultán k sobě povolal

a děl k nim smutně: „Drazí, raďte mi.

Jak mračno přišel ze Severu muž,

El Kebir zvaný, blesky sršící,

bejova vojska zničil, dobyl měst

a hrozí podmanit si celou říš,

říš naši svatou, Prorokovu zem.

Co činit mám?“ Tu šepot síní zněl

a zmatek hlavy k sobě nakláněl,

jak větrem ke klasu se chýlí klas,

pak z ticha zved se nejstaršího hlas:

„Je Allah mocný, říš tvá neblahá,

věřících vládče, v rukou Allaha,

soud jeho nezbadáš! Jen El-Modhi

zde může rádcem být.“ Tu sultán vstal,

by kázal ihned posly vypravit

s čestnými rouchy do hor u jezer,

kde sídlil El-Modhi; než stalo se,

divoký vichr zaburácel domem,

že rozlétly se dvéře ze sloni,

v síň vedoucí, a stařec velebný

na prahu stanul, patriarchy zjev.

Až po pás jemu splýval šedý vous

a temné oči z houštin obočí

jak orlu žhnuly. To byl El-Modhi,

veliký prorok, o němž pověst šla,

že z ženy pozemské se nezrodil,

leč na svém bílém koni Alboraku

se s nebe na zem snes jak na oblaku,

by naplnil, co psáno v Koranu,

že z ráje přijde lidu Mesiáš.

Za posvátného ticha stařec šel

k zlatému stolci, s něhož v ústrety

mu sultán sestupoval. Pravil kmet:

„Znám obavy tvé, vládče věřících,

co mohu, zjevím. Co však psáno jest

v Osudů knize zlatou runou hvězd,

změniti nelze. Ze severu muž

vždy bude vítězem a žádný voj

ho nepřemůže, dokud neskončí

své velké poslání. On boží blesk,

jenž zatuchlé a mrtvé ovzduší

starého světa divě proletí,

otřese trůny, smete koruny

dědičných vládců, hlasem hromovým

ze spánku vzbudí spící národy,

že pozvednou své hlavy kosmaté,

by dívaly se za ním v úžasu,

jak meteorem letí v časů noc.“

Když po těch slovech sultán v zoufalství

na stupně klesl, roucho roztrhl

a vlas i vous jak šílený si rval,

že všichni přítomní tvář zakryli,

by neviděli jeho krutý žal,

kmet velký děl: „Vstaň, vládče věřících,

je psáno dál, že nikdy Orient

mu neotevře bran. Jen Allah ví,

co jeho vítězný krok zastaví.“

A nečekaje odpověď svých slov,

dřív než se všichni mohli probrati

z úžasu svého, stařec odešel.

V té době Napoleon armádu

pouštěmi vedl, místy hrůznými,

nad nimiž rudé nebe měděné

se klenulo a slunce obrovské

pekelnou výhní žhnulo, pouštěmi,

kde vlny písku lesklé, třpytivé,

se v nedozírno táhly k obzoru,

jenž jako moře končil čarou světla,

svítící ostřím šavle tasené.

A nikde stopy života, jen ticho,

děsivé ticho, které svíralo

vojákům srdce. Pouštěmi je ved

jak Mojžíš v bibli, aby naposled

před Akkou stanul. Bylo k večeru,

když po prvé se město zjevilo

před zraky vojska. Na své horské pláni,

k níž stoupal příkrý svah, se rysovalo

na žluté obloze, kol chráněno

věžemi posupnými, hradbami,

jichž cimbuří se leskla zbraněmi

a děly hrozila. Tam vládl Achmet,

sveřepý stařec s bradou šedivou

a tygřím zrakem, oranžových svitů,

pod zachmuřeným sivým obočím,

s výrazem šelmy, jež si olizuje

s rtů tenkých ještě čerstvou slizkou krev

poslední oběti. Šat nosil sešlý

jak žebrák nějaký, jen turban modrý

a bambitek dvou, v pasu trčících,

korunty ozdobené rukověti

svědčily o hodnosti vezíra.

V své tvrzi skupil Achmet zbytky vojsk,

dřív poražených, kmeny divošské

z neznámých krajů černé Afriky,

a vyčkával v ní útok Francouzů.

Před městem Napoleon mlčky stál,

obklopen generály, v myšlenkách.

„Jak dlouho tvrz ta může odolat

útokům našim?“ k Durocovi děl,

jenž zrakem hradby zkoumal, „za pár dnů

se město vzdá a potom v Orient

jsou cesty volny!“ V duchu již se zřel

v burnusu bílém s třapci zlatými

na slonu sedět, kolébavým krokem

vjížděti do měst, starých tisíc let,

kde chrámy bohů neznámých se tmí,

kde maharadžů zlaté paláce

na slunci svítí, za ním branami

se valí nepřehledné kolony,

turbanů bílých rozpěněný splav.

„Co v této krtčí díře hledat chceš?“

teď otázal se Murat se smíchem

a pohrdavě k městu rukou máv.

„V té díře,“ Napoleon odvětil,

„osudy světa dřímou, Murate,

k Persii klíč to, brána kouzelná

do Číny, Indie; v ní poklady

ukryty nesmírné a tolik zbraní,

že vyzbrojím tři velké armády,

Syrii vzbouřím, osvobodím lid

z otroctví jařma, z pašů tyranství,

v Cařihrad vtáhnu, z kořen vyvrátím

sultánů panství, světlou založím

na jeho troskách spravedlivou říš,

pak vítězně se domů vrátíme

přes Drinopol a Vídeň.“ S úžasem

teď všichni na město se dívali,

na věže, hradeb ozubený lem,

až přišla noc a nebe zelené

nad černých minaretů přízrakem

kouzelně rozkvétalo hvězdami,

jež ze tmy tryskaly, ne po jedné,

leč v celých trsech, pravé jaro hvězd,

tak zářící, že v srdce reků všech

z té žhoucí krásy zavál božství dech.

I Napoleon dlouho k nebi zřel,

pak Durocovi zádumčivě děl:

„Tam krásné hvězdy, světla ostrovy,

magicky vábí k sobě oči mé.

Takové hvězdy vedly Kolumba

bouřemi moří k břehům Indie,

k níž rovněž cestu hledám, pouštěmi.

On věřil v hvězdy. Já v ně věřím též!“

Míjely dny a dosud stála tvrz

a dosud v slunci plály růžemi

zahrady Achmetova harému,

jak by se vysmívaly odvaze

a neúmorné útočnosti vojsk,

neb sotva ráno rozbřeskl se den,

již kolony se hnaly po svaze,

ke hradbám města. Generálové

před svými pluky s šavlí tasenou,

olbřímí Kléber, Duroc, Berthier

a Murat v čele rudých dragounů,

již s koně slezli, aby s pěšími

ztékali hradby. Pokřik nesmírný

jak supů skřek se vznesl z cimbuří

z tisíce hrdel černých divých hord,

jimž velel Achmet, vezír krvavý,

tisíce seker v slunci zablesklo,

oštěpů, štítů, jataganů, dýk,

déšť kamení se snesl, šípů mrak

na hlavy těch, kdož vzhůru šplhali

a sraženi, se dolů řítili,

svým pádem druhy strhujíce v hloub.

Až jednou Lannes se zjevil na hradbách,

bohatýr jasný, vlas mu větrem vlál,

v levici třímal prapor Francie

a první zarážel jej v hradeb val,

pravicí kose vše, co do cesty

se stavělo mu; rozzuřil se boj

kol něho zběsilý, jak ďáblů roj

vířily všude tlupy černochů,

v něž granátníci jemu na pomoc

se vrhli teď, v tom Hassem divoký,

Achmetův přítel, stejně ukrutný,

zhléd z dálky zápas a již sem se hnal

jak války běs, již křivé šavle blesk

nad hlavou Lannovou se zamihl,

však nedopadl, divý Hassem sám

se skácel mrtev, skolen Muratem,

jenž, vida v nebezpečí přítele,

přichvátal vichrem, by jej zachránil.

A nyní Murat v davy nepřátel,

již zatím se všech stran se tísnili,

se vrhl nejhustší, byl strašlivý

jak anděl smrti, řady kosil jich

jak zralé klasy, šíře kolem strach

a zděšení, že tlupy arabské

prchaly před ním, ba i Achmet sám,

ač běsnil vztekem, rovněž stržen byl

pádícím davem. Murat před sebou

je hnal jak stádo spletí uliček

a v boje zápalu ni nepostřeh,

že odtrhl se od svých dragounů,

co Arabové, kteří viděli,

jak sám se octl, s novou odvahou

se blížili; leč Murat štěstí měl,

že cestou spatřil koně bez jezdce

stát v ulici, byl skokem u něho

a skokem v sedle a již dál se hnal,

kol rozdávaje rány zběsilé,

nepřátel zástupem se prosekal,

proletěl městem v stranu opačnou,

kde oceán své vlny zpěněné

o jeho skalné tříštil úpatí,

dorazil k břehu, lana rozetnul,

jež člun tu poutaly, a zpátky plul

vzedmutým mořem k svému táboru.

Zřel Napoleon čin ten odvážný,

jenž byl jen jednou z četných gaskonád,

za které někdy káral Murata,

ač v duchu toho divocha měl rád

pro jasný pud a sílu nezkrotnou,

jež vždycky v seče nejprudší jej hnala,

kde k úžasu všech jeho péra vlála

na rudé čáce v sponě ze zlata.

A denně nové divy chrabrosti

viděla Akka. Mnoho životů,

Francii drahých, padlo za oběť

pro její slávu, mnoho vzácné krve

zrosilo skalný svah a cimbuří,

a všechno marně. Nový bojovník,

ostatních děsivější, na pomoc

teď přišel Achmetovi, černý mor.

Již třikrát ve tvrz vnikli vojáci,

a nikdy udržet jí nemohli,

neb černý mor jich denně hubil víc

než zakřivené šavle arabské.

Zoufalství rostlo. Napoleon sám

pomáhal všude. Všichni viděli,

jak navštěvoval morem stižené,

tisk jejich ruce, v duších sklíčených

k životu radost nítil. Nadarmo

však dával příklad velké odvahy,

dál mřeli vojáci, mor zvítězil

a Napoleon s vojskem odtáhl.

Jak v poušti přelud fatamorgany

sen jeho krásný zhasl. Orient

mu neotevřel bran. Teď myslil sultán,

že přiblížil se vhodný okamžik,

by zastoupil mu cestu, se zlou však

se potázal, neb Napoleon vojsko

mu rozprášil a potom do Kaira,

v to město tří set zlatých kupolí,

se vracel vítězně. Tou cestou zvěděl,

že v Paříži vše není v pořádku.

Od koho zvěděl to a kde a jak,

záhadou zůstane. Snad pravda je,

co mezi Araby se šeptalo,

že Šalomounův prsten nalezl,

jímž říši džinů vlád a rozuměl

tajemné řeči ptáků, neboť nikdo

nespatřil posla ani kurýra,

ač jisto jest, že vojsko svolat dal

a toto pravil k němu: „Vojáci,

jsem na vás pyšný, zřel jsem zápal váš

i skvělé činy, nikdy v žití svém

jich nezapomenu. Až přijde čas,

vás odtud odvolám, teď musím však

pospíšit do Paříže. Poraženy

armády na Rýně i v Italii

a Francie se chvěje v úzkostech.“

Klébrovi odevzdal pak velení

a s několika ze své družiny

i hrstkou granátníků oddaných

do lodě vstoupil, lze-li lodí zvát

tu kocábku, tu hříčku mořských vln;

Fortuna slula však a proto snad

tak šťastně ve Francii přistála,

ač vše, co mělo vlajku anglickou,

dělové čluny, brigy, korvety,

číhaly na ni, by ji lapily.

Než z oněch advokátů řečnících

některý nadál se, byl v Paříži

a zahřměl na ně: „Co z mé Italie

jste učinili, z všech mých vítězství?

Já mír vám nechal, válku nalézám,

já přines bohatství a bídu zřím.

To vaše láska k drahé Francii?

Kam ctižádost se děla, aby svět

k ní vzhlížel v obdivu? Jste zrádcové,

jen vlastní prospěch máte na mysli,

ne její slávu!“ Když se probrali

z prvního úžasu, hluk ztropili,

tyranů spílali mu, Cromwellů,

a z rudých plášťů tasili naň dýky.

Tu obklíčit dal svými granátníky

síň onu rozlehlou, v níž křičeli;

hned umlkli, a všichni za ním šli

jak beránci... Tak stal se konsulem.

Teprve nyní bylo zřejmé všem,

že Napoleon víc než člověkem,

neb nedoved by žádný smrtelník,

zbudovat onen skvělý Řádu chrám,

v kyklopské práci snášet balvany

k základům jeho, stavět přístavy,

nábřeží, mosty, lodě, silnice,

zákonem novým vrátit zemi klid.

Dnem, nocí o svém díle přemýšlel

a ze všech krajů kázal povolat

ty nejmoudřejší, by mu radou svou

pomoci skytli. Ale žádný z nich

nemohl sledovati orlí let

myšlenek jeho, snésti očí lesk,

jež všude zřely, všechno pronikly.

A také žádný z rádců neunes

břemene práce, jež jim ukládal.

V sezeních nočních, jeden po druhém,

znaveni stálým bděním, usínali

při jeho řeči v křeslech. Pouze on

únavy neznal, horlil, vykládal,

až upozorněn tichem, všiml si,

že všichni kolem spí... Tu umlkl

a na stůl udeřil, že vyskočili

leknutím ze spánku, pak pravil k nim

s pohledem laskavým a úsměvem,

že všechna srdce vstříc mu letěla:

„Ministři, nutno zasloužit si cti,

že smíme budovati Francii.“

Tak po léta byl stavěn Řádu dóm,

až dokončen. Tu národ s úžasem

na chrám ten hleděl, v němž se snoubilo

vše v ladný celek, z pevných základů

do oblak rostl, kde se na báni

v paprscích slunce třpytil zlatý kříž.

Když národ zázrak tento uviděl,

když doslechl, jak davy nepřátel

hleděly dílo míru překazit

a vrahy najaly, by usmrtili

zákeřně stavitele, neváhal,

a jako dík a důkaz vděčnosti

korunu císařskou mu přinesl.

O korunovaci teď v Paříži

nádherné slavnosti se strojily,

ke kterým z Říma svatý Otec sám

zavítal s biskupy a kardinály.

Po celý čas ten s věží chrámů všech

kovové zvony mocně vyzváněly,

prapory trojbarevné větrem vlály

v průčelích domů, chvojím zdobených,

a nad hlavami davů hlučících

se kolébaly květin festony;

zpěv, hudba městem zněly, u fontán,

chrlících víno do svých nádrží,

lid se džbánky se tísnil, neboť každý

si po libosti nabírati směl

burgundské roučí. Když se večer snes,

tu z nesčíslných osvětlených oken

do ulic jasná záře stékala

na lidu zástupy, jež proudily

buď k nábřežím, kde raket lodyhy

se třpytně vznesly k noční obloze,

rozvily v květ a hvězdy sypaly

do tmavé Seiny bleskotavých vln,

buď k širým náměstím, kde cymbály

a housle k tancům zněly do svítání.

Sám císař ulicemi Paříže

projížděl s císařovnou v kočáře,

by radoval se se svým národem,

a lid je oba vítal jásáním,

a císařovna tichým úsměvem,

jenž všechny okouzloval, budila

nadšení v duších. A přec v radost všech

se smutek vkrádal, co pak nastane,

zemře-li císař jednou bez dědice,

na jehož příchod čeká léta již.

Co zatím šťastná Paříž jásala

v slavnostech skvělých, novou záminku

zla genius si našel, aby strh

do války říši. Cizí vladaři

sbírali vojska; nebylo jim vhod,

že člověk z lidu, jehož temný rod

byl sotva komu znám, se osmělil

usednout na trůně. Tak tedy začal

císařův zápas s králi Evropy.

Nejprve v Tuileriích konány

vojsk přehlídky, k nimž z celé Francie

se tolik hostů sjelo, prefektů,

zástupců krajů, šlechty vznešené,

i krásných dam, že staré arkády

se pestřily jak zkvetlé zahrady

barvami jejich šatů; nádvoří,

sypané pískem, v slunci jiskřícím,

mlčelo slavně; za ním pluky vojsk;

nejprve garda v dlouhých, nesmírných,

nehybných řadách, jež se modraly

jak lány chrp, pak všechny druhy jízd,

od kyrysníků v těžkých krunýřích

až k chasseurům a bílým husarům,

nakonec pěchota. Vše čekalo

na vzrušující velký okamžik,

až zazní povely a všichni vpřed

se bráti budou kolem císaře

na bílém koni. V slunce paprscích

šlehalo na tisíce bodáků,

kyrysy žhnuly, přílby blýskaly,

hýřily prudké barvy uniforem,

svítilo zlato dolmanů a čák.

A za vojskem se k mřížím železným

tlačily davy pařížského lidu,

kde hovor, smích zněl temným hučením

příbojů mořských. Náhle zmlklo vše;

slavnostním tichem kroky zazněly,

řinčící šavle, zvonil ostruh zvuk

pod peristylem ozvěnným, jímž císař

teď rychle kráčel v čele průvodu

svých maršálů a sešel do nádvoří,

kde u schodiště Rustan, mameluk,

ten štíhlý Gruzín, jasně modrých očí,

v turbanu bílém, s šavlí za pasem,

za úzdu držel arabského oře

se sametovým sedlem zeleným,

zdobeným zlatem. Císař vsedl naň,

a po něm vyšvihli se na koně,

stojící opodál, i ostatní

z družiny jeho. Očí tisíce

se rázem obrátilo k císaři

a všechno znehybnělo, ztrnulo,

jen vítr profukoval černou srst

medvědic granátnických, pohrával

v chocholech nesčetných a rozčeřil

tři dlouhá péra krále Murata,

že vlnila se v sponě ze zlata

s kalpaku jeho. Pojednou jak bouř,

letící křídlem vichrů blíž a blíž,

se rozburácel jásot nesmírný

„ať žije císař!“ Hudby zazněly,

vířily bubny, zlatí orlové

do výše vzletěli a prapory

zavlály šumně větrem, život vjel

v nehybné pluky, bleskly bodáky,

zasvitly šňůry, zbroj se zaleskla

a zvlnila se pestrých barev směs.

Nadšení zmocnilo se srdcí, ples

a jásot vzrůstal; davy jásaly,

jež za vojskem se mraky tísnily,

jásali hodnostáři, diváci,

skupení v mramorových arkádách,

jásaly pluky, garda jásala,

ba starý palác, svědek staletý,

sám zdál se opětovat volání

„ať žije císař!“ V tomto vzplanutí,

jež vojsko zchvátilo i všechen lid,

jediný císař zachoval si klid

a na svém koni seděl bez hnutí,

vznešený, prostý, v plášti šedivém,

vyrudlém dešti, v středu družiny,

hýřící zlatem. Čekal, až se ztiší

vír nadšení, pak jedním pohledem

uvedl v pohyb řady stojící,

a pluky šly... A císař mlčky zřel,

obklopen všemi svými maršály,

z železa muži, kteří život s ním

ztrávili na bojištích, mnozí z nich

dobyli sobě laurů nesmrtných

úžasnou odvahou a hrdinstvím.

Se zatajeným dechem hleděl lid

na tyto reky bájné, Murata,

kterému hřebec, černý jako noc,

se vzpínal pod čabrakou z tygří kůže,

knížete Neye, ryšavého lva,

jejž rekem reků nazval císař sám;

na Lanna, nového to Rolanda,

svou rytířskostí, srdcem ze zlata,

na Soulta, který drsnost ukrýval

pod usměvavou tváří preláta,

na Augereaua, pyšného jak páv

a zchytralého jako Odysseus,

na Berthiera, rádce Duroca,

oddané císařovy přátele,

na Kellermanna, Foye, Junota,

na Bernadotta, dítě revoluce,

neklidné mysli, nejsmělejších snů,

na Bessièra, Bruna, Davouta,

na tyto reky tváří bronzových,

již bojovali v bitvách nesčetných

za slávu orlů, volnost národů...

A pak to začlo. Léta pochodů

francouzských vojsk. Hned byli před Ulmem,

kde zajal císař celou armádu,

jež sama vlezla v nastraženou past,

hned u Vídně, a jako stáda hnal

zděšené pluky rakouské i ruské

až k Slavkovu, kde stanul nepřítel.

Když císař kráčel v šedém plášti svém

v předvečer bitvy vojska táborem,

pojednou vzpomněli si vojáci,

že právě dnes je první výročí,

co Napoleon na trůn usedl,

i ovinuli svoje bodáky

chomáči slámy, kterou zažehli,

že jako divem v nočním ležení

šedesát tisíc vzplálo pochodní,

šedesát tisíc hrdel jásalo

„ať žije císař“, hrály kapely,

sta bubnů vířilo a celou noc

se tábor zpěvy vojska ozýval

a nadšením. To byla předehra

dne příštího, kdy císař s maršály

na východ slunce čekal, aby dal

armádě pokyn k bitvě památné

tří císařů, jíž dokázáno zas,

že Napoleon z vojevůdců všech

je největší, že jako orel jest,

letící k slunci bronzovými křídly.

Když bojiště již halilo se šerem,

šel císař s Durocem a Berthierem

a cestou četl bitvy příboje

z ležících mrtvol, zohavených těl,

ze šklebů koní, zbytků postroje,

z rozsetých zbraní, zatlučených děl.

Vše protrpěl, co viděl. Jeho zrak

pátravě kolem těkal, utkvíval

i na nejmenším žití záchvěvu

v hromadách mrtvých; tady sklonil se,

by vína podal, z polní láhve své,

tam vlastní plášť svůj strhl, aby jím

zahalil zkřehlé údy vojáka,

tu jinému, jenž těžce zraněn byl,

na prsa připjal hvězdu Legie,

tam zastavil se smuten u místa,

jež modralo se uniformou gard

a zašeptal: „Zde leží bohatýři!“

Prochodil císař takto celou noc,

by těšil všechny svoje raněné,

a když se za svítání, zachmuřen,

do stanu vracel, vydral se mu vzdech:

„Takové vítězství je strašná věc!“

Na jedno byl bych málem zapomněl:

zvěst podivná se vojskem šířila

o Rudém muži. Vždy se zjevoval

ve chvílích pro císaře významných,

oděný v purpurový kožíšek,

v nachový dolman, s čákou červenou,

z níž jako kaktus chochol vykvétal.

Po prvé ukázal se v Egyptě

před bitvou u Pyramid. Po druhé

šel u Marenga v noci táborem,

ač nikdo nedoved si vysvětlit,

jak prošel hlídkami, a granátník,

jenž chtěl mu bránit přístup k císaři,

jen cítil, jak se kolem zamihl,

a clony stanu za ním zapadly;

za chvíli slyšel uvnitř cizince,

jak pravil jasně: „Budeš císařem

a pánem Evropy!“ Pak v Paříži

v dny korunovační ho zahlédli,

jak vešel v císařovu pracovnu

a dlouhou dobu nevycházel z ní.

Dnes po čtvrté se zjevil, v dolmanu

již plném zlata. Jedni tvrdili,

že je to ďábel, který přichází

pokoušet císaře, a druzí zas,

že je to posel císařovy hvězdy,

co jiným zdál se štěstí symbolem,

rostoucí slávy, bitev vítězných.

Snad ve všem pravdy trochu... Za krátko

zas císař táhl, aby u Jeny

dal na pamětnou zpupným Prušákům,

pak do Španěl, kde pikle s Anglií

se jali osnovat. A vojáci

šli za ním slepě přes moře a řeky,

přes hory, lesy, od Pyramid k Rýnu,

od Gibraltaru k bouřným vlnám Baltu,

a byli by šli třeba na kraj světa

na jeho pokyn. Bez váhání šli,

rytíři krásní, zhrdajíce smrtí,

v nejhustší seče, proti ohni děl,

lijákem kulí, s plesným jásotem

za slávu orlů, slávu Francie.

Čím bez něho by byli? On je zved

nad jejich osud, křídla duši dal,

na místo všednosti lesk ilusí

a místo smrti nesmrtelnost slávy.

Co smrt jim byla? Mřeli pro něho

s písněmi na rtech, neboť tušili

v něm pouze nástroj nepoznané vůle,

řídící mocně světa dějiny.

On byl jim poslem divotvorné síly,

obklopen leskem snů a zázraků;

což na své vlastní oči nespatřili,

co divů konal? Ve dne velel jim

a v noci připravoval vítězství,

nad mapou schýlen, zvědy vysílal,

bojiště obhlížel a jako v snách

k jich ohňům usedal, by s nimi jedl

týž pokrm z kotle, rudé víno pil

z jednoho džbánku nebo naslouchal,

jak starý seržán, od Pyramid brach,

nováčkům vyjeveným vyprávěl

o divech bitev, pochodů a měst,

o minaretech, hájích palmových,

přeludech oas v pouštích děsivých,

o modrém svitu alpských vrcholů,

o bílých mramorových schodištích,

po kterých krásné ženy kráčely,

v kadeřích růže, na rtech úsměvy,

tu nekonečnou čarodějnou báj,

v níž vítězstvím byl každý světa kraj...

Plynula léta dlouhých pochodů

říšemi, městy cizích národů,

kam všude císař za svou hvězdou spěl.

Již nevěděli, zda je mráz či žár,

ni kterou zemí jdou, zda král či car

v ní sedí na trůně, šli, stále šli

a neptali se nikdy po cíli.

Či nevěděl on líp, kam nutno jít?

A někdy též, když nastal zbraní klid,

se vracívali z dobrodružných cest

v své domovy, by ženy, děti zas

přitiskli k prsům, plným řádů, hvězd,

po tolikerých bojích vítězných,

a vyprávěli o svém císaři.

V těch dobách klidu znovu klíčily

myšlenky chmurné v duších, obavy,

co stane se, až ruka železná,

držící pevně žezlo Francie,

bezvládně klesne? S hrůzou viděli

v své obraznosti z jihu, východu

se hrnout nepřátele do země

s hukotem rozbouřených mořských vln,

když protrhne se hráz. Ty obavy

již dlouho sdílel národ francouzský,

a proto všichni naléhat se jali,

ač císařovnu svoji zbožňovali,

by císař dědice dal Francii

a nenechal trůn její osiřet.

Napoleon však dlouho otálel,

vždyť nade vše rád Josefinu měl,

tu Josefinu, jež s ním věrně šla

životem celým, první věřila

na jeho hvězdu, pochyb neznajíc.

Jen ona dala křídla jeho duši,

jen pro ni dobýval svých vítězství,

zaháněl feudální armády,

pevnosti sbíral, děla, prapory,

by jako květy k nohám jí je klad.

Teď měl se od ní navždy odervat,

ji provždy ztratit, v duchu její tvář

již blednout zřel a hasnout očí zář,

až o rozluce zví. Jen s těžkým srdcem,

když všichni naléhali prosbami,

se odhodlal k té velké oběti

a hledal v světě novou nevěstu,

jež byla by též pevnou záštitou

příštího míru celé Evropě.

Když zvěst tu uslyšeli vladaři,

hned dcery nabízeli císaři,

až vyvolil si jednu z nejkrašších,

dceř z domu Austrie. Pak přišly dny

velikých příprav k císařově svatbě,

a do Paříže k ní se sjížděli

z všech zemí knížata a králové;

sám papež v průvodu svých biskupů

sem z Říma vážil cestu tři sta mil,

by tento vzácný sňatek posvětil.

Ty slavnosti a rok ten po svatbě,

pokojný, tichý, slunné pohody,

byl dobou v císařově životě

snad nejkrásnější, nebýt lítosti

nad Josefiny smutným údělem,

jež někdy tiše v srdce hlubinách

mu zahlodala. A když po roce

syn se mu narodil, jenž v kolébce

již nazván králem římským, zmlkalo

i jeho srdce štěstím. S císařem

se radovala nejen Francie

i Evropa, neb míru zárukou

se toto dítě zdálo býti všem.

I Rudý muž se tehdy v Paříži

poznovu objevil a v Tuileriích

v pracovnu vešel, stráž pak slyšela,

jak císaři děl: „Stojíš v zenitu

života svého. Dobrý pozor dej!“

A císař kývl. Jedna žena jen,

císařem opuštěna, plakala,

teď v Malmaisonu pustých komnatách,

nad zradou lásky slzy ronila,

ač dál mu v srdce hloubi žehnala.

Ty slzy anděl strážný sesbíral

do misky křišťálné, již postavil

u trůnu Nejvyššího. Pojednou

se na blankytu míru zjevily

obláčky tmavé, první poutníci

z dalekých končin, vichry věstící

a nové bouře. Mocný ruský car,

ač byl kdys císařovým přítelem,

zášť tajil v nitru svém již od těch dob,

kdy Napoleon pro trůn Francie

za družku sestru jeho nezvolil,

a proto podleh svodům zrádců zlých

a s věčně nevraživou Anglií

se spolčil k boji proti císaři.

Co svět je světem, nikdo neviděl

tak velké armády, již na Rusko

teď císař sebral. Množství národů,

co v Evropě jich žilo, Polák, Prus,

Sas, Portugalec, Ital, Bavorák,

Rakušan, Španěl, všichni stanuli

pod mocně vlajícími prapory

a čekali, až císař promluví.

„Vojáci,“ pravil, „věrné přátelství,

jež Rusko přisahalo Francii,

je zlomeno. Car zrušil svatý slib

a s Angličany zbrojí proti nám.

Což zapomněl již slavkovského slunce?

Nevěří v naše bohatýrství již?

Nuž, dokažme mu, že jsme stále tíž

jak u Jílova. Pyšný ruský car

si války žádá, ruší světa mír,

nuž, měj si válku!“ Voje nesmírné

vpřed pohnuly se, zazněl bubnů vír

a jásot polnic, na sta praporů,

vzdouvaných větrem, temně hučelo,

a zem se chvěla kopyt dusotem

nesčetných ořů. Nikdy hrději

se nevznášeli zlatí orlové

nad korouhvemi cizích národů,

oslňujíce v slunci, jako teď,

kdy se tří stran se vojska valila

jak ocelové řeky třpytivé

do ruské země. Ale šlo se dny

v zamlklé, nekonečné roviny,

tesklivě tratící se za obzor

kams v nedozírno, ale po Rusech

památky nikde. Marně Murat, král,

se svými jezdci do stepi se hnal

armádu ruskou hledat, zmizela,

jak by se po ní slehla zem. Jen dým

vsí spálených se plazil vřesovím

a značil cestu její. Dál se šlo

mlčící pouští, mrtvo viselo

nad zemí truchlivou, jen tu a tam

se jeřáb osamělý objevil

neb někdy za den opuštěná chyš

zpestřila rzivou, vedrem zpráhlou step,

z níž smutek tíživý se přikrádal

všem do duše. Jak ještěr šedivý

se líně vlekla vojska znavená,

po cestách vymletých, kde žhavý prach

vzduch kolem plnil, že jak v mraku šli,

jímž slunce velký kotouč zarudlý

se leskl matně; v dusném bezvětří

visely zplihle zšedlé prapory,

plukovní hudby dávno umlkly,

i zpěvy ztichly; chmurni kráčeli

vojáci mdlí a všichni po jednom

jen toužili: by brzy nepřítel

se objevil. V tom císař přicválal

na krásném bělouši, tu po prvé

po dlouhé době zas ho spatřili,

když promluvil k nim: „Vojáci,

je blízka bitva, po níž dychtíte;

nám chtějí bránit v cestě do Moskvy,

kde bohatství nás čeká, slavný mír,

jenž navrátí nám štěstí domova.

Bojujte, jak jste bojovali vždy

u Jeny, Friedlandu a Jílova,

by o každém z vás jednou vnukové

s obdivem řekli: v bitvě veliké

u Moskvy bojoval!“ A v trysku dál

uháněl Napoleon v širou pláň,

kam za ním dlouho vítr večerní

zanášel jásot vojsk: „ať žije císař!“

V táboře ruském vládl zatím ruch,

stavěny hradby, sruby, záseky

k zítřejší bitvě, všude plno vojsk,

a lesy kol se tměly kozáky.

V tom vykřikl z nich někdo: „Černý car!“

a zraky všech se s hrůzou upřely

na hřeben západního návrší,

kde vynořil se osamělý jezdec

na bílém koni. Jak by příroda

zvěstovat chtěla jeho zjevení,

vichřice zadula, jak před bouří,

a těžké mraky, černé, posupné,

s hrozivou rychlostí se přihnaly

a nebe ztměly. Jezdec bez hnutí

nad svahem stanul, hleděl pozorně

na ruských pluků shon a hemžení.

V tom za ním chmurných mraků opona

se roztrhla a záře západu

jej osvětlila jasu záplavou,

že zdál se těm, kdož k němu hleděli,

na oslnivém stříbře pozadí

být sochou z bronzu, černým gigantem,

jenž k nebi vyrůstal a v kraje klín

hluboko vrhal obrovský svůj stín.

Když záře zhasla, jezdec otočil

a v trysku opět zmizel za chlumy.

Tu všichni na tvář padli v táboře

a hruď i čelo znamenali křížem.

Noc přišla potom, vlhká, sychravá

a slabě mžilo; v dálce půlkruhem

zasvitly ohně ruské linie,

jak číhajících vlků zornice;

i ty pak zhasly; tmou zněl hlomoz, hluk

nezřených vojsk, až všechno usnulo.

A sotva rozbřesklo se, dvanáct set

kovových jícnů začlo burácet,

až z toho přecházel všem zrak i sluch,

dým hustý s mlhou smíšen plnil vzduch,

že sotva chvílí slunce prokmitlo

a v dýmu znělo zbraní řinčení,

praskání pušek, řev a povely,

hvízdání kulí, třeskot granátů,

tam plamen vyšlehl, tu bodáky

zableskly ohněm, teď se hnaly vpřed

útočné kolony, vír bubnů zněl,

letěli oři s hřívou zježenou,

pádili jezdci s šavlí tasenou,

křik, praskot, klení, salvy, hukot děl,

zuřivost rostla, rostly hromady

řičících koní, zkrvavených těl.

Uprostřed vřavy té a chaosu

stál Napoleon jako bitev bůh

a z letmo zachycených obrazů

proměny bitvy spřádal jeho duch.

Sem k němu pobočníci se všech stran

s raporty hnali se, by zachytli

úsečná slova, břitké rozkazy,

a hned zas nazpět s nimi pádili.

A každým rozkazem se proměnil

bojiště obraz. Ale císař dál

obracel dalekohled k redutě,

jak chtěl by vniknout v její tajemství,

až pochopil, co tušil nejasně,

že reduta je vzadu nekrytá.

Tu kynul císař králi Muratovi,

by útok podnikl. Hluk ohromný,

že zem se chvěla sopky rachotem,

když tři tisíce těžkých kyrysníků

v železných přílbách s chvostem vlajícím

se tryskem rozjelo, by zdeptalo

redutu ruskou. Zápas strašlivý

ve středu nepřátel se rozzuřil,

v němž tlamy děl se zalévaly krví.

Za kyrysníky pěší vnikali,

vedeni Neyem, obrem ryšavým,

do ruských záseků a bodáky

krok za krokem si cestu klestili

pekelnou výhní šlehajících děl,

až na všech stranách prchal nepřítel.

Tak byla volna cesta do Moskvy.

A brzy v dálce již se zjevilo

to město fantastické, tajemné,

nesčetných paláců a kupolí,

svítících zlatem v čistý ranní vzduch.

Tu polské pluky na zem klekaly

s modlitbou díků, že jim popřál Bůh

vítězně vtáhnout do hlavního města

Moskalů prokletých, již staletí

rdousili jejich svobodu. A brzy

již vojska do bran starých vnikala;

nejdříve granátníci na koních

v svých medvědicích, pak šla pěchota

v kabátech modrých, bílých kamaších,

s chocholy červenými na čákách,

za nimi opět jízda, chasseuři

v zelených stejnokrojích, kyrysníci

na černých koních s modrou čabrakou,

karabiníci v bílých kabátech,

mosazných pancířích a v přílbicích,

zdobených šarlatovou housenkou,

pak všechny druhy gardy, skvělý štáb,

sršící zlatem epolet a hvězd,

nádherný Murat, neapolský král,

jak Arab snědý, v modrém dolmanu,

zářícím stříbrnými šňůrami,

na krásném koni klusal, pokrytém

čabrakou z tygří kůže, vedle Ney,

vévoda elchingenský, kníže z Moskvy

za včerejší své činy rekovné,

konečně císař v plášti šedivém

na bílém oři, klobouk dvourohý

mu stínil bledou, zamyšlenou tvář,

a pod staženým chmurným obočím

blesk oka šleh, když občas hlavu zved

a všude viděl pusté ulice,

zamčená vrata, okna zavřená

mrtvého města, z něhož všichni prchli.

A byl by přál si domy zdobené

podzimním listím zlatým. U brány

jej neuvítal s klíči guvernér,

jak tomu bylo kdysi v Miláně,

ve Vídni, v Madridě. A tucha zlá

mu kmitla duší při těch vzpomínkách...

A za císařem stráže cválaly,

pak dlouhá řada děl, jež drnčela

po drsné dlažbě, ukončila vjezd.

Žel, krátký byl jen odpočinek vojsk

v tajemné Moskvě, plné pokladů,

neb příští noci mstiví Rusové,

jež zrádně v sklepích skrýval mnohý dům,

raději zapálili město své,

než přáli by v něm oddech vítězům.

Jak lítice by městem běhaly

s pochodní v ruce, požár šíříce,

plameny zhoubné nocí šlehaly,

v něž vítr dul, že jisker vánice

vířila vzduchem. Jako slámy stoh,

tři versty dlouhý, Moskva hořela,

hořely domy, chrámy, paláce,

ze dveří, oken výhně sálaly,

padaly střechy, tašky lítaly

jak rudé listí, teklo z okapů

olovo rozžhavené do ulic,

kde pobíhaly zdivočelých tváří

měděné masky. V křik a zděšení

zahřměly časem temné výbuchy

ukrytých třaskavin; tu celý krov

se zhroutil hořící, tam zvonice,

z níž roztavených zvonů žhavý kov

se valil jako bystřeň svítící,

se naklonila a pak s rachotem

zřítila na zem. Noční obloha

zářila celá v lesku nachovém,

a Kreml zdál se černým ostrovem

v příboji šlehajících plamenů.

Stál císař zachmuřený u okna

ve zlaté komnatě, kde na stěnách

v odlesku ohně svaté ikony

se třpytily, zřel v město plamenné,

a vítr hučící, jenž v oheň dul,

teď v orkán změnil se, že vlnami

ten celý ohně oceán se dmul

a vlna za vlnou se valila

vždy blíž a blíž, až k temným Kremlu zdem...

Pojednou obrátil se od okna

a mrštil mečem, takže zařinčel

na mapě rozložené po stole,

a dlouho mlčky chodil komnatou,

kde tichem jeho ostruh zvuk jen zněl,

pak maršálům, již stranou stáli, děl:

„Je toho dost! Dám rozkaz k návratu.

Zde pohřbil bych svou celou armádu,

v té zemi Skytů, divých Tatarů!“

V poslední chvíli pluky vzít si směly,

co ohni urvaly. Teď každý voják

byl skoro boháč. Ještě čekali,

až bude snesen těžký zlatý kříž

Ivana Velkého, jejž císař chtěl

přivézti do Paříže, pak se šlo.

Kdo říci moh, když vtáhla armáda

před krátkým časem do moskevských bran,

že z města zbude ssutin hromada,

nad kterou kroužit budou mraky vran?

Kdo mohl tušit, když teď před vojskem

v říjnovém slunci širá ruská step

se prostírala, dva tisíce verst

k hranicím polským, co v ní čeká hrůz?

Pár slunných podzimních dnů minulo,

pak začly deště. Cesty neschůdné,

po kterých potahy a kolony

se nekonečné vlekly, změněny

v bezedná blata. Vázly kanony,

muniční káry, vozy zapadly

a v bahně zůstaly i s kořistí,

jež na ně snesena. Pak přišly mrazy,

neb toho roku (kdo kdy vysvětlí

tu záhadu zlou?) zima udeřila

o měsíc dřív. Jen ten, kdo prožil sám

děs zimy v těchto nedozírných pláních,

pochopit může hrůzy ústupu,

když začal fičet vítr ledový

vojákům v tvář a hustá metelice

je zahalila bílým oblakem.

Tu brzy nebylo již generálů,

ni plukovníků, ani seržánů,

nebylo Velké armády, jen davy

všech druhů zbraní táhly silnicí

až po kolena sněhem, vánicí,

v groteskních cárech, směšných výstrojích,

uzmutých druhům, cestou pobitým,

neb Rusům, postříleným při bojích.

Bubeník s hlavou modře ovázanou

vlněným šátkem, s bubnem na zádech,

šel s kyrysníkem v přílbě třpytivé,

jenž místo krunýře si ovinul

kol prsou pestrý perský koberec;

za nimi ubíral se granátník

v mužické vestě rudé, bez pušky,

s rukama strčenýma do kapes

děravých kalhot, dragoun v kožichu

s kořistí pytel na bedrech si nes.

Spíš psancům podobni než vojákům,

šli tupě, bez myšlenky, stále vpřed,

neb ledný vichr, mráz a hladu hnět

je jako stádo hnaly před sebou.

A všichni viděli, jak císař sám

se brodil sněhem v čele maršálů

a zasmušile jako žebrák šel

o hůl se opíraje, silnicí.

A ti, kdož za ním zcela blízko šli,

ve hvizdu větru s hrůzou zaslechli,

jak s někým mluvil: „Nechápu tvůj cíl,

ni smysl všeho. Proč jsem musil jít

do těchto plání, bych tu zdrcen byl,

já přišel s lidmi se, ne s živly bít.

Proč pykat mám a jaký je můj hřích?“

Dál vířil sníh a u cest v návějích

trčely káry, děla uvízlá,

kus kola, palaš, lesklý bajonet,

kopyta koňská, ruce vztyčené,

v pěst zaťaté, jak z hrobů sněhových

by nebi hrozily. A bylo hůř.

Sníh jen se sypal z šedých oblaků,

dny krátily se, noci dloužily,

mha vsakovala v hadry vojáků,

jež mokré mrzly a jak střechýly

chrastily na nich. V nocích třeskutých

pod širým nebem leželi jak psi

kol ohňů v sněhu, často bez ohňů,

a ve dne šli. Už nechápali kam.

Šli tupě, bez myšlenky, stále vpřed,

jen rychle pryč z té země hrůz a běd.

Když někdo cestou pušku upustil,

jí nezvedl, a k čemu s ní se nést,

vždyť dost jich najde ležet podle cest;

když padl soudruh, hladem vysílen

neb poraněn, jej odkopnuli jen

a lhostejně šli kolem něho dál,

byť s pláčem ruce po nich vztahoval.

A bída rostla. Jídla nebylo,

hlad krutý hlodal v jejich útrobách

a řady řidly. Jako příšery,

vychrtlé, žluté, v čákách rozbitých

neb nočních čepcích, s šátky kolem úst,

pokryti jíním, krví zbrocení,

se zraky vznícenými horečkou,

se vlekli stepí, večer lehali

v závěje k spánku, ale bubeník,

vždy ráno bubnující budíček,

jen část jich probudil, neb ostatní

snem věčným usnuli. A dál se šlo

ve vichru ledovém a vánici

tou nekonečnou stepní silnicí,

kde oloupené nahé mrtvoly,

na mraze zamodralé, ležely,

neb živí vrhali se na mrtvé

jak hyeny, šat s těla rvali jim

pro zkřehlé údy své a slídili

po jídle skrytém. Přišli k Berezině.

Kdo pochopí ten výsměch Osudu,

že právě teď, kdy bylo třeba mrazů,

by mohla vojska, zevšad tísněná

hordami Rusů, přejít po ledě

zamrzlé řeky, přišla obleva

a rozbouřené vlny hučely

ker plny plujících? Co světem svět,

neviděl nikdo větší tlačenice

povozů, koní, vojska, kanonů,

jak na březích té řeky prokleté.

Čtyřicet sapérů tam stálo nahých

ve vodě po pás, budujících mosty,

co do prsou jim narážely kry;

neznámí hrdinové vznešení,

na které čekající armáda

se zatajeným dechem hleděla.

Když mosty vystavěny, zástupy

se vrhly vpřed. Ó, jakých strašných scén

se staly svědky břehy neschůdné,

když davy, palbou Rusů zděšeny,

chtěly se dostat rychle přes řeku,

k mostům se hnaly, řvaly, ječely

a v divé zběsilosti šílené

po sobě šlapaly, kdy druha druh

do hlubin srážel, jezdci pěchotou

si cestu klestili a přes padlé

se děla hnala. Mrtvol tisíce

po břehu leželo a ve vlnách

zanikal křik a nářek tonoucích.

A všichni viděli, jak císař stál

na druhém břehu, zádumčivě zřel,

jak mimo táhli jeho vojáci

všech druhů zbraní, v žalné směsici,

vychrtlí, očí vpadlých, skleněných,

jak duchů sbor šli, stará garda šla,

vousáči od Marenga, z Egypta,

a zahřívali v rukou omrzlých

své orly zlaté, slávu Francie.

Zřel císař mlčky, brvou nepohnul,

jen těžká slza zvolna stékala

po jeho tváři. V němém hoři svém

tak vznešeným se jevil vojákům,

že klekali a hlavy skláněli

před velebností velké bolesti.

Dvakráte ještě lstiví barbaři

překazit chtěli ústup císaři,

a vždy je zahnal. Nikdo nepochopí,

jak císař s hrstkou vojů vyhublých,

bičován mrazy, šlehán vánicí,

obklíčen zevšad jako štvaná zvěř

v síť šedesáti tisíc Tatarů,

si cestu proklestil a unikl.

Jen císař mohl div ten dokázat,

jen císař, jehož nepřemohla zbraň,

leč spiklé živly, oheň, mráz a hlad.

Konečně ve Francii stanuli;

tu všichni na tvář padli pokorně

a líbali svou drahou rodnou zem

po vytrpěných strašných útrapách.

Však za nimi vojsk cizích potopa

se divě hnala. Celá Evropa

šla proti císaři, ji vedl Rus,

jenž jako bílý medvěd polární

si drápy brousil, by jej rozsápal.

Jak mraky posupné se hrnuly

cizácké hordy v luhy Francie,

leč všude tam, kde císař ukázal

svou hlavu lví, hned couvly zděšeně.

Co platny byly všechny zázraky

a divy statečnosti, o nichž svět

si po staletí bude vyprávět,

když ve stínu se zrada plížila,

by zasadila ránu zákeřnou?

Tak maršál Marmont černé pikle kul

a nepřátelům prodal císaře;

zapomněl všech svých činů hrdinských

v památných bojích, takže vévodou

ragusským stal se, nyní jméno své

jidášským skutkem navždy poskvrnil.

A komu zradil svého císaře?

Pro koho, ptám se, spáchal hnusný čin?

Jak? Pro Bourbony! Kdo jsou Bourboni?

Kdo viděl je kdy vojsko vésti v boj,

kdo s mečem v ruce hnáti útokem,

kdo v dešti kulí jít a v blescích děl?

Pak přišlo Fontainebleau. Naposled

se shromáždily pluky v nádvoří

starého zámku. Císař loučil se.

„Vojáci,“ pravil... Ale slova víc

nebylo slyšet, neboť všude pláč

propukl nyní v řadách, plakali

vojáci prostí, generálové

i stará garda. Snědým vousáčům

z Egypta, od Arcole, Slavkova,

již ve stu bitev byli s císařem,

šli bezpočtukrát ohni granátů

a brvou nehnuli, teď splývaly

po tvářích slzy, štkali hlasitě.

Jako by ptáků hejno nesmírné

se sneslo na dláždění, taký šum

ve vzduchu zněl, to všechny prapory,

hýřící v slunci zlatem, barvami,

se k zemi sklonily a s nimi též

i zlatí orli, orli císařství.

Tu pojednou se v širém nádvoří,

kde dosud jasno bylo, setmělo.

Na palácové rampě císař stál

a dojat čekal, až se ztiší pláč,

pak pokračoval: „Druzi, vojáci,

my zradou padli, tradic odbojem.

Nač naříkati? V bojích úžasných

my slávy dobyli, jež poletí

zlatými křídly v příští století.

Za lidstva svobodu jsme válčili,

za zbraní čest a velkost Francie,

za sněný mír a nový světa řád.

Teď žijte šťastni, vlasti služte dál,

jež byla vždy mou láskou nesmírnou.

Již podejte mi svatou korouhev,

bych naposled ji k srdci přivinul.

Odcházím navždy! S bohem, přátelé!“

Pak rychlým krokem císař odešel

do komnat paláce. Sám býti chtěl

a vlastní rukou skončit život svůj

jak Hanibal. Leč v božím úradku

souzeno jinak, jed mu neškodil.

Tu poznal císař, že mu určeno

žít ještě dál, že Prozřetelnost s ním

záměry jiné má, a proto šel,

by do vyhnanství odplul, na Elbu,

ostrůvek v moři, který býti měl

pro posměch celým jeho císařstvím.

Tam smuten stával císař na břehu,

zajatec osudu, a hleděl v dál,

kde v mlze tratila se Francie,

ta Francie, již tolik miloval.

A posel vítr, jenž mu v náruči

přinášel denně vůní kytice

z domovských luhů, často zarmoucen

si k němu sed a dlouho vyprávěl

o křivdách napáchaných Bourbony,

o hanobení jeho vojáků,

hrdinů starých, kteří bez žoldu

vyhnáni z armády jak žebráci,

o bídě vdov, jimž pense odňaty,

ach, kdo by sčetl všechna příkoří

a všechny zločiny. Lid vzpomínal

císaře svého stále vroucněji

a v jeho návrat živil naději.

Tu císař déle snésti nemohl

těch nářků, vzdechů, těžkých bezpráví,

a vstoupil na loď, tutéž Fortunu,

jež kdysi od břehů jej egyptských

donesla šťastně k břehům Francie,

unikl znova k světa údivu

anglickým lodím, ostrov střežícím,

a přistál v Juanově zálivu.

Teď spěchal k Paříži. A kudy jel,

po cestách, u silnic i v branách měst

lid poznával ho, všude jásot zněl:

„ať žije císař!“ Dvacátého dne

císařství opět slavilo svůj vjezd.

Tu objevil se zase Rudý muž

v pracovně v Tuileriích; brzy z ní

spor prudký zazníval, že komorník

ze strachu o císaře vstoupit chtěl,

když Rudý muž v tom zevnitř vycházel

v svém dolmanu, teď plném řádů, hvězd,

a mezi dveřmi pravil výhružně:

„Víc nepřijdu! Co znamená to víš!“

A od těch dob se neukázal již.

Polnice zněly, bubny vířily

a vojska se všech stran se valila

pod vlající a pestré prapory.

Když armáda zas byla pohromadě

a zlatí orli zaleskli se v slunci,

již nedočkavi opět v širý svět

se rozletět, tu šlo se k Waterloo,

kde Prušák s Anglií se spojit chtěl.

Kdys Ilderimem zvali císaře

šejkové v Egyptě, že rychlý byl

vždy jako blesk a prudce udeřil.

A tak i teď. Jak posel boží sjel

do středu Prušáků, již u Ligny

se nakupili v mraky hrozivé,

a brzy v divém zmatku nepřítel

poražen prchal, že i Blücher sám

byl málem zajat. Nato Grouchymu

rozkázal císař stihat Blüchera:

„Maršále,“ pravil, „leťte za nimi

s hukotem bouře, divou vichřicí

je rozdujte jak listí podzimní;

ve vašich rukou spása Francie!“

Usmál se Grouchy nějak záhadně,

a bubnů vír zněl temně, ponuře

jak při pohřbu, když v noc se vzdaloval.

„Já nevěřím mu!“ Bertrand k sobě děl.

I císař za Grouchym se zahleděl,

jak cos by tušil, ale hned se kál

z té černé myšlenky a se smíchem

děl k Bertrandovi: „Nyní půjdeme

vyprostit Neye, který u Quat’ Bras

hrdinně čelí vojskům anglickým!“

Wellington však již zprávu obdržel

o císařově velkém vítězství,

nečekal, ale rychle ustoupil

až k Waterloo, kde rozbil tábor svůj.

Průhledné ráno bylo, čišel chlad

po noční bouři, ze vsí v okolí

zanášel vítr jitřní klekání

a císař zářil. Před ním údolí

jak schodiště, jež sama příroda

tu vystavěla v širé terasy

až k Planchenois a Pařížskému lesu.

Silnice středem nepřátelských vojsk

se táhla přes návrší svatojánské,

přeťata šikmo dlouhým úvozem,

a za ním spousty rudých kabátů.

Nad příkrým svahem hlavní armáda,

pěchoty čtverce, dlouhá řada děl

jak draci na hřebenu návrší

své tlamy otvírala hrozivě.

Na pravo, kde šla cesta do Wavru,

svítaly dvorce Papelotte, La Haye

a drobné vísky. Císař všechno zřel

a v duchu plán své bitvy rozpřádal:

nejprve Drouot spustí palbu děl,

že také dosud nikdo neslyšel,

pak Ney vše zdeptá jízdy kopyty

a naposledy garda útokem

se zmocní strmé svatojanské pláně,

jež tarasí mi cestu na Brusel.

Již armáda se začla rozvíjet;

za víru bubnů, polnic troubení

se rozvlnily proudy třpytivé

bodáků, šavlí, přílbic, kyrysů,

zazněly písně z bitev nesčetných,

z tisíce hlasů znovu stoupaly

vzpomínky krásné na sta vítězství.

Když všechno na svých místech stanulo,

zavládlo dusné ticho před bouří

nad celým krajem, hlahol zvonů ztich,

hlas neozval se, vítr nezadých,

jen červencová zářná obloha

se nad vším klenula jak modrý zvon.

V tom z čista jasna náhle zahřmělo

od Hougoumontu, bitva začala.

Teď rozvichřil se strašný zápas děl,

jež jako bájí draci zběsile

štěkali na sebe a z jícnu jim

kouř valil se a plamen vyšlehal.

Kraj celý zahalil se v hustý dým,

kde jen jak vidma, jako přeludy

se pluky míhaly a divise,

tu granátníci v bílých kamaších,

tu jezdci z Hanovru, jimž na přílbách

svítily šarlatové chocholy,

zde rudí dragouni, tam pěchota

v kamaších černých, modrých kabátech,

sepjatých bílým křížem řemení,

tu těžké čáky se závity šňůr

se z čoudu nořily, tam kalpaky.

A obrazy se pořád střídaly;

kde dosud stály těžké škadrony,

mrak černých medvědic se nakupil,

kde modraly se gardy linie,

tam baterie tryskem uhání.

A jako bouře stálé hřmění děl.

„Výborně, Drouote,“ si císař děl.

Již požár chvátí dvorce dokola,

Hougoumont hoří, Sainte Haye plápolá,

a vzdouván větrem, oheň mohutní,

šlehají stromy, zdiva, celý kraj

se mění v žhoucí výheň pekelnou,

kde v svistu plamenů a praskotu

zraněných nářky, koní řevy zní,

za živa v této výhni pohřbených.

A proti ohnivému návrší

se stále valí temné proudy vojsk,

jež jako černé davy démonů

se zračí na pozadí z purpuru.

A děla hřmí, že jejich bronzů hlas

v jediný splývá grandiosní bas.

Již Pomořané, Škoti, Irové

se začli kolísat, jak ovsů lány

by zvlnily se vichru závany,

leč za nimi, tam dosud nezviklány

anglické šarlatové čtyřhrany.

Tu císař, tuše blízkost vítězství,

rozkázal maršálovi Neyovi,

by rozdrtil je ořů kopyty

a Wellingtona s vysočiny smet.

Železné škadrony se daly v trysk,

obrovští kyrysníci, huláni,

gardoví myslivci a dragouni,

k vlající hřívě koní schýleni,

s šavlemi tasenými, že se vzduch

rozjasnil jejich leskem, praporce

nad nimi praskaly, jak cválali,

v údolí sjeli, v dýmu zmizeli

jak v roklích Tartaru, zas vyjeli

z oblaků hustých, vzhůru po svahu

se vichrem hnali. S bouřným dusotem,

jímž zem se chvěla, jako lítá saň

letěli strání; přílby kovové

a těžké ocelové kyrysy

odleskem požárů se blýskaly

jak z karbunkulů rudých zkutá zbroj.

Umlkla děla, tichem rachot zněl

pádící jízdy. Obě armády

jako by náhle zatajily dech,

se dívaly jak hydra obrovská

s kantárků chřestem, pochev řinčením,

za kopyt dupotu se řítí vpřed

k žhoucímu návrší. Teď na hřebenu

na rudém pozadí se objevil

ohnivý palaš Neyův, svítící,

a za ním řada šavlí tasených,

vlajících praporců a lesklých přílb,

a z šesti tisíc hrdel zahřmělo:

„Ať žije císař!“ Jako uragan,

jenž lesy kácí divým útokem,

napadli kyrysníci čtyřhrany;

hluk hrozný zazněl, nářky, řinkot, řev,

leč rudé kabáty se nehnuly,

ač koně jezdců v skocích obrovských

do jejich řad se vztekle vrhali

a kopyty je ve prach drtili,

ač palaše je děsně rubaly,

v nich prosekaly mnohou ulici,

vždy rudá pěchota se srazila,

by zacelila průlom zející,

a střelbou pušek svých a krytých děl

jezdectvo kosila, sta bodáků

vrážela v břicha těchto kentaurů,

že vodotrysky krve stříkaly.

To nebyl boj už, ale mstivá řež,

pláň dobytá hned zase ztracena

a znovu vzata. Divy chrabrosti

konali kyrysníci železní,

z nich každý zdál se množiti a růst;

čím více řidli, tím víc deptali

vše kolem sebe. Čtyři koně již

pod Neyem padli, ale znovu vstal

a s řevem lva se vrhl v strašnou seč.

Pět hodin takto zuřil hrůzný boj,

již zdálo se, že anděl vítězství

k nim slétá níž a palmu zelenou

císaři podává, když v soumraku

u Frichemontu moře bodáků

se zalesklo. To byli Prušáci.

Osudu mocná, neviděná dlaň

svůj vrhla stín na waterlooskou pláň.

Grouchyho císař čekal s posilou

a místo něho Blücher přicházel.

Smrt cítil císař v srdci, pochopil,

že maršál Grouchy zradil svoji vlast,

že konec všemu, všechno ztraceno,

že do tmy jeho hvězda zapadá.

Tu náhle, jak by osud vyzvat chtěl,

vztyčil se v třmenech, koni ostruhy

do slabin zabod, a již uháněl

s návrší dolů kolem šiků svých,

meč skláněl před orly a prapory,

nejdražším jménem zdravil každý pluk,

před starou gardou s koně seskočil

a zahřměl v řady tváří bronzových:

„Kdo z vás kdy nepřítele počítal,

rekové od Marenga, Slavkova,

jen podle mrtvých leda. U Jeny

jste bojovali jeden proti dvoum,

u Montmirailu dokonce i třem.

Nuž za mnou! K vám dnes mluví dějiny,

nechť v novém lesku vzplanou slávy dny.“

Teď jásot nesmírný se k nebi vznes,

císařská garda vešla na bojiště,

s ní vkročilo sto jejích vítězství,

v semknutých řadách; hrdě, vznešeně

šla s orly zlatými a v čele jich

sám císař kráčel, klobouk do čela

hluboko vtlačen, jeho šedý plášť

byl rozhalen a stuha široká

na bílé vestě rudě svítila.

Šel pomalu a klidně, v soumraku

se ozářen zdál třpytem bodáků,

vše před ním couvalo. Tu nepřítel

mimoděk cítil úctu k Francii.

Poslední seč se strhla strašlivá,

víc vraždění než boji podobná,

při hřmění děl, a v blescích granátů,

kdy bitvy rozběsněné lítice

si vykasaly rudé suknice

a po kolena brodily se krví.

Marné však bylo gardy hrdinství,

když na všech stranách rostl nepřítel

a strašnou přesilou se na ni vrh.

Pad starý Michel, v krvi Friant kles,

dle jehož ran vždy voják počítal

vítězné bitvy. V čtverec poslední

se seskupila, bouři vzdorujíc,

a za císařem s jeho maršály

zavřela bránu železnou. Jak tvrz

teď šinula se ztmělým údolem

ve všeobecné vřavě, rozvratu,

v hukotu děl a dešti granátů,

jako by pod klenutím z plamenů

se prodírala středem nepřátel.

Tu vše se hnulo. Draví Prušáci

se s výšin hnali, rudé kabáty,

až dosud nehybné, též pádily

se svahů, stohy mrtvol pokrytých,

hned modř, hned červeň opět převládla,

jak Prušáci se drali v britské šiky

neb Angličané do prušáckých řad,

pak Škoti, Hanoverci v ně se hrnou,

vše splývá v jednu pestrých barev směs,

praporů rozvichřených mrak se řítil

s výšiny v údol, bubny vířily,

ječely trubky, hřměly polnice,

jen garda stála. Ale cítila,

jak v mlhách dýmu všechno kolem ní

v šíleném zmatku prchá. Nadarmo

šli na smrt hrdinové vznešení,

děs vojsko zchvátil. Vše se trhalo,

valilo, hnalo, jezdci, pěchota

v úprku šíleném. Tu naposled

svou otevřela bránu železnou,

by mohl císař tvrzi opustit

i s maršály a celým štábem svým.

Když císaře proud strhl do svých vln

a unášel jak bouří svátý list,

zalkala garda, potom zavřela

zas bránu svou, by hrdě zemřela.

Po cestách, na silnici, na mostech

strašlivá tíseň vojska, vozů, děl,

čtyřicet tisíc lidí prchalo

v bezhlavém zmatku, strachem šílených,

před pruskou jízdou, která za nimi

se nocí hnala, hubíc, rubajíc,

neb starý Blücher, jejich hrdina,

rozkázal všechno zničit, vyvraždit,

i raněné i cestou zajaté.

Ztrhané mraky nebem letěly

a chvílemi jen luny bledá tvář

se vynořila, by se skryla zas,

zděšením jata. Dole celý kraj,

tisíci mrtvolami posetý,

krví se mokvat zdál. A silnicí

jak rozvodněný příval hučící,

dál s řevem, rykem, stony, dusotem

se hnala řeka přílbic, bodáků,

čák, šavlí, medvědic. Když v dálce kdes

hluk bojů ztich, část rozptýlených gard

a věrných zbytek, Bertrand, Drouot, Soult,

se shromáždili kolem císaře,

jenž v nočním kraji zamyšlený stál,

jako by hledal smysl neštěstí.

I Ney se vracel, velký hrdina,

jenž dnes byl hoden jména reků rek,

vždy první v seče největší se hnal,

v nejhustší metelici kulí stál,

pět koní pod ním padlo, dál se bil,

a když pak v hrůze své a zděšení

armáda prchala, sám proti ní

se vrhl, tělem cestu tarasil

a do hlav těch, již kolem pádili,

pahýlem šavle bušil. Strašný byl,

s planoucím zrakem, pěnou na ústech,

oděný v cáry, krví zbrocený,

když do vojáků bil jak do ovcí.

Teď zdrcen, v zoufalství se přiblížil

a v slzách klesl k nohám císaři.

Tu císař, jenž se probral z chmurných dum,

jej zvedl se země a políbil:

„Vévodo elchingenský, kníže z Moskvy,

den dnešní navždy jméno tvoje proskví

v dějinách lidstva.“ Pak se odmlčel

a po chvíli, spíš jako k sobě děl:

„Vše, co se děje, předem určeno,

a nikdo neunikne Osudu,

jenž mocně řídí všeho světa běh.

My v jeho ruce jsme jen nástroji.

Hlas jeho časem v našem nitru zní,

jak z ohnivého keře mluvil Bůh,

a nutno pozorně mu naslouchat.

Kam jíti musíme, tam všichni jdem

a podivné jsou křižovatky cest.

Já mocný byl, že hlas ten nitrem mým

zněl jasněji než lidem ostatním.

A hlas ten velel: Vstaň a vezmi meč

a pokoř pýchu zpupných vladařů,

národům navrať volnost ztracenou!

I vzplál jsem bleskem, poslem ohnivým,

jenž hrůzou plnil zpráchnivělý svět,

já vichrem letěl, hromy burácel,

otřásal trůny, říše vyvracel,

já bouří byl jsem, která čistí vzduch.

Evropě chtěl jsem nový smysl dát.

Mým cílem bylo panství světové,

světové sjednocení lidí všech

a konec hrůzných válek, věčný mír.

Plán velký byl a hoden odvahy,

leč vznítil záští králů dědičných

i živlů všech, jež dosud žijí z nich.

Teď vše je ztraceno a rozvát sen

o míru světa. Hordy zběsilé

řítí se nocí s křikem vítězným,

že tyran zdeptán, zničen, rozdrcen,

že zlatý věk své brány otvírá!

Ó, bláhoví, co nesou králové,

věk není zlatý, není onen mír,

o kterém snil jsem já: mír národů

sbratřených, volných v státech spojených.

Kdo více prahl po míru než já,

bych uskutečnil boží království?

Já peklem bitev k svému ráji šel,

u jehož bran mé všechny armády

se tříštily jak vlny o skálu.

Samoten stál jsem se svým krásným snem.

Já budoucnost chtěl, oni tradici.

Padl jsem v boji za svou Chiméru!“

A jak by císař zaplašit chtěl žal

v své duši, oheň rozdělati dal,

sám na lafetu k němu usedl

a všechny prapory a všechny orly,

již k tolikerým vzlétli vítězstvím

a ve stu bitev pyšně, zářivě

nad celou Evropou se vznášeli,

do ohně házel, v pospas plamenům.

Tak shořeli, by v ruce nepřátel

do hanby nepadli. A kdyby teď

Angličan dával všechny poklady

své Indie a mořských ostrovů,

nebyl by dostal jediného pírka

z těch hrdých orlů zlatých perutí.

Co přišlo pak, je jistě známo všem.

Bylť císař zajat, zradou chycen byl

a zpupným Angličanem zavezen

na pustý ostrov, břehů sopečných,

trčící tisíc yardů z mořských vln,

jež dnem i nocí na úpatí skal

řvou zběsile jak smečky démonů

a výš se sápou s chechtem posupným,

by ztekly jej. Tam císař odvlečen.

A po čase pak světem smutná zvěst

se rozlétla, že císař mrtev jest;

byl to však úskok zosnovaný králi,

již o koruny strachem umírali

na trůnech svých, neb dobře tušili,

že císař dosud lidem zbožňován,

a proto lichou pověst šířili,

jíž nevěřte. Či možným zdá se vám,

že Napoleon zemřel? „Mrtev? On?“

zasmál se starý od Pyramid brach,

když zvěst tu slyšel, „to ho špatně znáte!

Až přijde doba, zas ho tady máte!“